Pavel Klusák: Muž, který sbírá zvuky

2. říjen 2009

Noviny New York Times nedávno napsaly: "Naslouchejte skutečnému světu. Je to poutavější, než poslouchat většinu té hudby, skrze niž před světem unikáme." Tenhle citát je z článku o albu tvůrce, jehož přístup byl možná dřív pokládán za podivínský, dnes ho však sdílí čím dál víc lidí a je v něm snad až něco módního. Chris Watson býval muzikantem, ale ani ve skupině Cabaret Voltaire nehrál na žádný obvyklý hudební nástroj: manipuloval magnetofonovými pásky a elektronikou.

Po odchodu se stal elitním zvukovým mistrem, který po léta na všech světadílech zaznamenává zvuk živočichů, biotopů, krajiny, podnebí. Alba, která občas vydává, nabízejí dobrodružný poslech, dále cosi harmonického a přirozeného, a jistě i komentář k tomu, čím je vlastně dnes hudba.

Iniciační zážitek potkal Chrise Watsona, když mu k jedenáctým narozeninám rodiče dali japonský kotoučový magnetofon. Chlapec mu propadl: chodil po domě a nahrával, co se dalo: maminku v kuchyni, zpěv andulky, vrzání dveří, splachování záchodu. Když vyčerpal možnosti domu, vydal se ven, ke krmítku na zahradě: věděl, že ptáci na něj sedají, jen když kolem nikdo není. Upevnil na něj mikrofon, stiskl tlačítko nahrávání a upaloval domů pozorovat ptáky zpoza okna. Když se pak vrátil, měl k dispozici zvuk, jaký by nemohl zaslechnout nikdo bezprostředně přítomný. Nahrávka znamenala fantastický zážitek - a začátek celoživotního přimknutí ke zvuku. Dnes vlastně nedělá nic jiného - jen po boku Davida Attenborougha pro globálně distribuované seriály BBC.

Watsonovy příspěvky figurují ve filmu Vetřelci (1986) i v koncertní road movie islandských postrockerů Sigur Rós nazvané Heima, v hrách pro Playstation s Harrym Potterem.

Extrémním příkladem "zvuku, u něhož jsme nebyli", je Watsonova nahrávka supů na zebří mršině. V Keni, v povodí řeky Mary, narazil na mrtvé zvíře, jež v noci patrně roztrhali lvi. Bylo brzo ráno, ve výšce už kroužili supi. Watson využil příležitosti a upevnil dva drobné mikrofony do otevřeného hrudníku, na žebra. Zamaskoval a zakopal šedesát metrů kabelu. Pak už stačilo jen čekat čtyři až pět hodin, než se supi snesli. Naturalisticky detailní nahrávku komentuje Watson takto:

"Obvykle nevnímám zvířata antropomorficky, ale supové jsou přesně takoví, jak je vykreslujeme: jejich pronikavý křik připomíná kytarové vazby, výhrůžně syčí a oddechují, k tomu mávají silnými křídly. Dohromady to zní tíživě, chmurně a jde z toho strach. Když mě pozvali do školy, kam chodí naše děti, pustil jsem tenhle track a řekl: ,Jestli vás někdy zaživa sežerou supi, tohle bude poslední zvuk, který uslyšíte.' Tři děti se rozplakaly."

Když ho britský Guardian požádal o soukromou hitparádu, Chris Watson na její vrchol umístil kosy. Připomínají mu zahradu u rodičů, brzké ranní hodiny a dospívání. Když mu zemřela maminka, rodina jí pustila kosí zpěv na pohřbu. Watson, který není skladatel ani písničkář, ale schopnost naslouchat z něj udělala hudební osobnost, říká: "Bývám často tázán na exotická místa, kde jsem natáčel, ale k tomu, abyste slyšeli vrcholnou hudbu přírody, nemusíte do deštného pralesa. Stačí ve čtyři ráno vystrčit hlavu z okna svojí ložnice..."

Autor je redaktor týdeníku Respekt a hudební kritik

autor: Pavel Klusák
Spustit audio