Pero mocnější než vařečka

Kdo si to pamatuje, může potvrdit, že první, kdo přestal přitakávat, byla parta osvícených amatérů, kteří začali na svých malých a neznámých stránkách sdílet s veřejností svoje experimenty s vařečkou, kritizovat nešvary v restauracích a hospodách a časem si získali takovou popularitu, že někteří z těch lepších, kteří byli více než pouzí grafomani vedení touhou oslňovat a prudit, přešli na temnou stranu síly a stali se z nich respektovaní a uznávaní novináři. Někteří.

Inspirovali tak celou řadu dalších psavců. Nevím, jak to nazvat jinak. Existovala snaha spoutat pera foodkritiků jakýmsi kodexem a teď mě docela mrzí, že to nevyšlo tak úplně, protože jeho dodržování je čistě dobrovolná věc. Možná by novinářům slušelo, když už se cítí oprávněni říkat například, řekněme, kuchařům, jak se mají chovat a co mají dělat, kdyby sami měli takový kodex, pravidla nebo alespoň hranice, za které se nechodí. Vařečka není nic ve srovnání s perem novináře. Trvá dlouho a je to těžká práce, vybojovat si své místo na slunci jako kuchař. Naproti tomu stačí jeden hanlivý článek v celostátním deníku a dostane se vám tolik nezasloužené popularity, že byste museli mizerně vařit třeba několik měsíců, než byste takového výsledku dosáhli.

Z toho vyplývá, že stejně jako je kuchař zodpovědný za trávení svých hostů, je novinář zodpovědný za to, co, jak a kam napíše. Jak je psáno v jedné knize: Moc korumpuje a absolutní moc absolutně korumpuje. Já poznám snadno, že jsem přestřelil, lidé mi jídlo vrací, nechtějí ho platit a já zaznamenám ztrátu. Na druhou stranu jako psavec mohu téměř bez jakýchkoliv následků pro vlastní osobu napsat jakýkoliv blábol, plný odposlouchaných frází a z internetu opsaných odborných výrazů, a veřejnost to zbaští i s ubrouskem.

Například si mohu dovolit vylít kyblík silných výrazů za krk jednomu z nejlepších kuchařů naší scény s pocitem bojovníka proti mainstreamu, který se nebojí a nerespektuje nikoho a nic. Kdybych si vzápětí sám nepodrazil nohy kritizováním dovozu potravin s odkazem na ekologickou stopu, když sám létám například do Nepálu fotit si hory. Mohu například zpochybňovat autenticitu etnické kuchyně, protože jsem kdysi do jedné restaurace v zemi původu zašel. To asi stačí. Asi to byla jediná správná restaurace... Kdoví. Jsem nezpochybnitelný, nekritizovatelný a pero vítězí několika tahy nad vařečkou. A tak je možné, že novinář zajde na jídlo a zkritizuje nevybíravě, ale celkem vtipně marinovaného lososa, kterého si splete s pražskou šunkou, a ještě to vyfotí. Nebo celkem emotivně a se spoustou trefných příměrů zkritizuje restauraci, až člověk získá dojem, že je to už lehce osobní, protože tam konkrétně nezkritizoval vlastně nic.

Profesionální kuchaři |foto: Fotobanka stock.xchng

A tak si o to víc vážím těch starých dobrých foodbloggerů, kteří chodili do restaurací na vlastní náklady, a to několikrát, nikdy ne dřív než, dejme tomu, tři měsíce po otevření – protože tak je možné získat objektivní dojem z restaurace, která už si tzv. sedla, doma zkoušeli vařit a nestyděli se říct, že něco neví, že ne všemu rozumí, že ne všechno jim vyjde, a celkem tvrdě na sobě pracovali. Jen víc takových!