Pet Shop Boys, please. Reedice prvních alb ukazují popové duo mezi popem, politikou a ulicí

13. duben 2018
Pet Shop Boys na obalu desky Actually

Pet Shop Boys byli vším, čím jsme je chtěli mít. Půlnoční kovbojové kráčející nočním Londýnem nebo postavičky v křiklavých oblecích a špičatých kloboucích jako vystřižené z pixelových videoher. Bourali hitparády, vyprodávali stadiony a koncertovali před miliony lidí. Pod Pet Shop Boys si každý něco představí, ale s politikou si je spojí málokdo. Příležitost poslouchat jinýma ušima nabízí aktuální reedice prvních tří desek, vydaných v druhé polovině 80. let.

Při sledování videoklipů Pet Shop Boys v televizních hitparádách mohlo mnohým uniknout, o čem dnes třiašedesátiletý Neil Tennant a osmapadesátiletý Chrise Lowe skutečně zpívají. Choreografové velkolepých představení a hrdinové se syntezátory vykukující z plakátů mnoha dětských pokojů mají cit pro perfektní melodie, inspirované vším možným, od italského diska přes hip hop a klasickou hudbu. Když se řekne Pet Shop Boys, nejspíš vám naskočí osmdesátková diskotéka, ale do notoricky známých hitů z 80. let skryli pod popové pozlátko věrný obraz hlavního města Velké Británie za vlády Margaret Thatcher. Odrážela se v nich intimita, křehkost identity dvou gayů a existenciální krize lidí, kteří tak tak zaplatí nájem, ale na druhé straně jim je ze všech stran vnucovaný svět nekonečných příležitostí. Je na čase oprášit staré kazety z dětství.

 

Nechoďme domů

Jako každá velká kapela mají i Pet Shop Boys omílanou historku, jak se potkali. V srpnu 1981 se Neil Tennant vypravil do obchodu s elektronikou na King’s Road v Londýně. Chris Lowe se tam jen poflakoval. Listoval si hifistickými časopisy a snil o tom, co by si mohl koupit. Neměl ale ani na pořádný stereo přehrávač. Chris se s Neilem dali do řeči a objevili společný zápal pro undergroundovou klubovou hudbu, synťáky a Davida Bowieho, jak jinak. Obchod jako místo směny a zvláštních setkání měl pro dvojici důležitý význam, proto si ho dali i do názvu společného hudebního projektu – jejich kamarádi totiž pracovali v obchodě s potřebami pro domácí mazlíčky v západním Londýně. O 5 let později pojmenovali svoji první desku Please. Bylo to takové malé poděkování za onu náhodu, která je svedla dohromady. V obchodě s deskami – a vlastně kterémkoliv jiném krámě – je slušnost poprosit. Pet Shop Boys, please.

Město se svými neonovými výlohami, tlak rychlého života v přeplněných ulicích a uzavírání se do sebe jako štít proti všemu vnějšímu. Témata odcizení vtěsnali Pet Shop Boys do jednoho ze svých největších hitů West End Girls, který zněl i při závěrečném ceremoniálu na olympiádě v Londýně. První celosvětový hit Pet Shop Boys a jednička v britské hitparádě roku 1985 byla ovlivněná hiphopovým beatem, postavená na syntezátorech, bicích vypůjčených z Billie Jean od Michaela Jacksona a ozývá se tu i nezapomenutelná jazzová trumpeta. Píseň vypráví o procházkách dvou chlápků, kteří se flákají po rušném West Endu plném luxusních obchodů, kde si ale nemohou nic dovolit. Singl předznamenal velký albový debut Please o rok později.

„Nechoďme domů, chytneme noční vlak, mám poslední peníze na cestu,“ zní v Two Divided by Zero. Deska Please je o nocích, kdy se prostě nechodí spát a kdy nechcete být sami (I Want a Lover). O útěcích, od konzervativních společenských pravidel, od toho, co se může – odcizení vnímají Pet Shop Boys z pozice homosexuálů a jistá queer něžnost ovlivnila jejich zvuk i celkovou estetiku. Noc tu znamená úkryt a svobodu, čas, kdy se dělají věci, které se nesmí, jako v songu Suburbia. „Rozbij výlohu kousek od radnice, zaposlouchej se, z dálky křičí siréna.“ Jinde na desce – ve skladbě Opportunities – se Tennant s Lowem vysmívají nekonečným možnostem světa prosazovaného Margaret Thatcher. „Jo tak, je tady spousta příležitostí / Pojďme vydělat spoustu prachů.“ To se Pet Shop Boys vlastně podařilo. Album bylo v několika zemích platinové a prodávalo se skvěle.

Britská dvojice míchala na prvních dvou deskách upřímné lovesongy s chytře maskovanou kritikou společnosti, kterou v podobě popové písně servírovali masám na špici hitparád. Druhé album Actually z roku 1987, na jehož obalu se objevili v oblecích Lowe se zívajícím Tennantem, bylo celé o politickém ovzduší v Londýně. Nahrávalo se v době před volbami, které měly rozhodnout o znovuzvolení Thatcher. „Město je tiché, je moc chladno na to, procházet se sám / Cizinci v kabátech pospíchají domů a dnes se courám v dešti / Někdo promluvil a já mám koho vinit,“ zpívá se v hitu One More Chance s hymnickým refrénem – ostatně žádné jiné Pet Shop Boys ani nedělali. „Nakupujeme, nakupujeme, náš zisk je vaše ztráta, to je cena, kterou platíte,“ zní zas ve skladbě Shopping, kterou si mnozí zaměňovali s oslavou konzumu a promítali si do ní vlastní touhy a přání. Nikdy se ze Shopping ale nestala taková hymna jako z Lost in the Supermarket od The Clash – víc lidí mělo asi prostě pocit, že kytary jsou upřímnější než syntezátory.

Nakonec je to vždycky disko

Jako některé desky Beatles jsou víc McCartneyho a některé Lennona, i Pet Shop Boys to mají rozhozené. Neil Tennant miluje temnotu, noc a odcizení ve městě, Lowe oslavuje blyštivou euforii a extázi – a to je případ třetí desky Introspective z roku 1988 se samply pompézních harf a smyčců. Texty jsou odlehčenější a politika tu je přítomná jenom v náznacích. Pet Shop Boys na nahrávce chtějí trochu vykročit ze zajetých kolejí, ale zase ne moc. „Nejsme Damon Albarn a neděláme – jak se tomu říká – world music. Nevypravíme se do Afriky a nepřivezeme si africké rytmy. Okolí na nás nemá vliv. Ať jedeme kamkoliv, vždycky to skončí osmdesátkovým elektrem,“ rozesmál se Lowe v rozhovoru pro server The Quietus, když s odstupem hodnotil kariéru.

Pet Shop Boys se vždycky pohybovali mezi popovou velkolepostí a špinavou ulicí, jak připomíná Tennant v rozsáhlém bookletu k aktuálním reedicím. Politika se z hudby nikdy nevytratila, ozývala se v ní hysterie kolem epidemie AIDS a nejistoty plynoucí z vlastní sexuální orientace na Very z roku 1993, na Fundamental z roku 2006 zas dvojice kritizuje politiku Tonyho Blaira a na pět let staré nahrávce Electric Tennant zpívá o tom, jak se prohrabává studentskými paperbacky, a zmiňuje oblíbeného britského labouristu ze 70. let. „Listuju si Karlem Marxem znovu, hledám duši Anglie a popíjím čaj jako Tonny Benn.“

U Pet Shop Boys je všechno při starém... a Super

02928797.jpeg

Super, tak se jmenuje nejnovější album Pet Shop Boys, ukazuje, že když je vše při starém, může to být... zkrátka super.

Disko dělají Pet Shop Boys po celé své působení. Začínali s ním v době, kdy se ještě elektronická hudba brala za umělou a nepřičítaly se jí žádné opravdové emoce – jejich nositelem byl kytarový rock a grunge nastupující s přelomem 80. a 90. let. Pet Shop Boys ale nebyli o nic méně autentičtí. Nejsou to postavy z videoher, byli a jsou opravdoví lidé s opravdovými problémy, o kterých se v nějaké době nemluvilo tak otevřeně jako dnes. Tennant s Lowem dostali témata queer komunity, která jsou od politiky neoddělitelná, do milionů domácností, aniž by si to diváci pořádně uvědomovali.