„Pět ze šesti monoklů na autoportrétech je pravých,“ říká Tomáš Kajánek, nominovaný na Chalupeckého

12. říjen 2018
Tomáš Kajánek

„Snažil jsem se vysvětlit místním pasákům, že by prostitutky měly mít férový podíl z výdělku,“ stojí na popisce autoportrétu s monoklem finalisty Ceny Jindřicha Chalupeckého Tomáše Kajánka. Fotograf přiznává, že součástí celé práce je i určitá touha po adrenalinu. „Něco tam být musí, ale nechci svoji práci vykládat na základě nějaké psychoanalýzy,“ dodává na adresu souboru Evidence of Performance.   

„Některá umělecká díla jsou označená jako dívčí nebo ženská, a většinou si myslím, že by daná umělkyně nechtěla, aby její práce byla takto nazývaná. Někdo nazval moji práci klučičí a chlapskou, často v mé tvorbě jsou zbraně, násilí a rvačky,“ uvažuje Kajánek. Pracuje s médii videa, fotografie a performance a podle poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého mnohdy balancuje až na hraně vlastního tělesného ohrožení.

Častým postupem při Tomášově tvorbě je kontextualizace nalezených materiálů, třeba videí z YouTube. „Diváci, kteří se stávají i výrobci videí, o sobě často řeknou i víc, než by sami chtěli,“ vysvětluje. V jednom ze svých videí remixuje absurdní záběry lidí, kteří schválně střílí do vody, aby si natočili vzniklou duhu. Podobný postup autor zvolil i v připravované práci na společné výstavě finalistů CJCH, která bude přístupná od 13. listopadu v Korzu Veletržního paláce Národní galerie v Praze. „Budu pracovat se dvěma videi, jedno z nich je nejsledovanějším videem v České republice za minulý rok. Zajímá mě obraz, který reprezentuje vizuální kulturu v ČR,“ prozrazuje Tomáš. O jaké video se jedná, se zatím nedozvíme, budeme si muset počkat na samotnou výstavu.

Poslechněte si, jaký je rozdíl mezi videem na YouTube a videem přeneseným do galerijního prostoru a jak Tomáš Kajánek pracuje s genderovými stereotypy.