Písně o pedofilii, konci dějin a štěstí. Poslechněte si nejlepší desky první poloviny roku 2018

27. červenec 2018

Tyhle alba vás rozveselí, uvrhnou do hlubokých depresí, provedou očistcem i pošlou do neprozkoumaných dimenzí. První polovina roku 2018 je za námi a nastal čas rekapitulovat, jaká dobrodružství jsme s hudbou prožívali. Připravili jsme seznam nejzajímavějších desek letošního roku, kde si podává ruku hitparádový trap s ambientem a současným undergroundem.

1 Oneohtrix Point Never – Age Of

Geniální skladatel a producent Oneohtrix Point Never provází na letošním albu Age Of posluchače historií lidstva. Podává temný komentář k environmentální krizi a na naprosto výjimečné desce představuje svoji verzi Kubrickovy klasiky 2001: Vesmírná odyssea. V Lopatinově vizi vyšší nebo umělá inteligence nechce obnovit cyklus dějin, ale jenom se tak poflakovat na troskách civilizace a přehrabovat se v nekonečných hudebních archivech.

2 Self Defense Family – Have You Considered Punk Music

Post-punk, post-rock, post-hardcore. Předpona „post“ vždycky značila nějaký hudební vývoj mimo hranice zdrojových žánrů. Neprávem přehlížená americká kapela Self Defense Family, která je spíš proměnlivým kolektivem spřízněných duší, je nejlepším příkladem tohoto vývoje. Od emohardcoru se Self Defense Family, vedení Patrickem Kindlonem, posunuli k průzračnému písničkářství a spíše než k dřívějším vzorům Embrace mají dnes blíže třeba k Bonnie Prince Billymu nebo Modest Mouse. Součástí potěšení z poslechu je i rozkrývání Kindlonových slovních hříček.

3 Eartheater – Irisiri

Na třetí desce newyorské producentky Eartheater se stírají hranice mezi lidským, zvířecím a strojovým. „Tohle tělo je chemická záhada,“ proklamuje hudebnice, vlastním jménem Alexandra Drewich, která natočila zvukově rozmanité album o identitě: střídá se tu líbezná harfa, subtilní techno, intimní ASMR zvuky, najazzlá nálada, chladná recitace, něžný zpěv a dětský křik. „Kyborg se v mýtu zjeví tam, kde se hranice mezi lidským a zvířecím rozpouštějí,“ napsala teoretička Donna Haraway ve svém feministickém Manifestu kyborgů. Eartheater s Irisiri myšlenku rozvíjí do nepoznaných sonických dimenzí.

4 Rico Nasty – Nasty

Asi nejvýraznější nové rapové jméno roku 2018, to je bez debat. Americká rapperka Rico Nasty kolem sebe plive naštvané tracky s názvy, které mluví za všechno: Bitch I’m Nasty, Rage nebo Big Dick Energy. Teprve jednadvacetiletá rapperka vydala svoji první mixtape už na střední škole, na výsluní jí pak pomohl remix od Lil Yachtyho. Teď už ale Nasty žádnou pomoc nepotřebuje – její životní příběh, energie a smrtící flow úplně stačí.

5 ILL – We Are ILL

Dadaistické pankerky z Manchesteru, jejichž absurdní klipy připomínají něco mezi seriálem The Mighty Boosh a sci-fi filmem z padesátých let, na své debutové desce ironicky oslavují britské zdravotnictví, pronásledují kosmický penis a euforickým způsobem míchají syrový garážový sound s psychedelií. Dlouho se nikomu nepodařilo namixovat zábavu, ulítlý humor a chytlavé melodie takovým způsobem. Album má ale i temný podtón – frontwoman Harri Shanahan řeší třeba i duševní problémy. Neodolatelný koktejl.

6 Tomáš Palucha – Čaro

Hudba je pro čtyřčlennou kapelu Tomáš Palucha sociální síť. Jelikož se zakládající členové Libor Palucha a Honza Tomáš střídavě živí jako řidiči při turné zahraničních kapel, přátelské vztahy s hudebníky začínají v dodávkách, na odpočívadlech u dálnice nebo v zákulisí koncertů. Přirozeně se i propisují do hudby Tomáš Palucha. Album Čaro je – stejně jako předchozí Guru – výsledkem kolektivního úsilí a finální podobu nahrávky ovlivnila právě zmiňovaná síť, do které spadá písničkář Tim Remis nebo noiserocker Todd Nesbitt. Čaro je album v nejlepším smyslu hledačské, dobrodružné a nevyzpytatelné: při opakovaném poslechu vám otevírá nové dveře. Poslední song Romulus si chceme pouštět donekonečna.

7 Sarah Davachi – Let Night Come On Bells End The Day

Ambientní deska natočená za použití mellotronu z šedesátých let a elektrických varhan asi není úplně nejžhavější kandidát na jednu z nejlepších nahrávek roku, kanadská producentka a skladatelka Sarah Davachi ale dokázala svoje hudební vize přetavit do tak přesvědčivého celku, že si zmínku rozhodně zaslouží. Při poslechu alba vycházejícího z barokní hudby i post-rockových ploch se zpomaluje čas i lidské vnímání a pokaždé to zní trochu jinak.

8 Cardi B – Invasion of Privacy

Album Invasion of Privacy zachycuje rapperku Cardi B v nejsilnějším okamžiku její dosavadní kariéry, která začínala ve stripklubu. Díky virálním videím na Instagramu se dostala až na vrchol současné popkultury i prodejních žebříčků – potvrzuje to i statistika –, díky Bodak Yellow se stala první rapperkou od Lauryn Hill, která měla hit číslo 1 v americké hitparádě. Cardi B vlastně vychází stále stejný trik už dob, kdy na Instagramu dávala nahlédnout do svého soukromí: je oprsklá a autentická.

9 Let’s Eat Grandma – I’m All Ears

Když dvojice Let’s Eat Grandma vydala před dvěma lety svoje debutové album, znělo to jako trochu nedopečený freak folk ve stylu CocoRosie. O to větší překvapení připravily letos: I’m All Ears je intenzivními emocemi napěchovaná zpráva o dospívání ve světě futuristických technologií, bude bavit milovníky soundu Grimes a můžou si na ní ujet i lidé, kteří v hudbě hledají absurditu, trochu chaosu i smrtících melodií. Mohli bychom říct, že je to prostě dospělá popová deska – v tomhle světě ale nikdo dospět nechce.

10 Arctic Monkeys – Tranquility Base Hotel & Casino

Po vydání alba Tranquility Base Hotel & Casino se fanoušci rozdělili na dvě skupiny – a to je vždycky dobré znamení. Jedna část příznivců Arctic Monkeys postrádala dřívější dravost a hejskovství kdysi nejmilovanější britské kytarovky a vysmívala se komplikovaným surreálným příběhům, ta druhá naopak nové podobě skupiny naprosto propadla. Jisté je, Alex Turner si pro nové album své kapely vymyslel úplně novou identitu – nebo jednoduše poprvé odhalil svoje pravé já. Výsledek je kontroverzní, posluchače ale přitahuje jako magnet.

11 Novelist – Novelist Guy

Skepta, Dizzee Rascal nebo Wiley už jsou dnes klasikové žánru – grime už má ale druhou generaci a tu nejvýraznějši reprezentuje Novelist. Jednadvacetiletý rapper skočil do hry už před osmi lety, zaujal spoluprací s producentem Mumdancem a objevil se i na oceňované desce Konnichiwa zmiňovaného Skepty. Na letošek konečně připravil vlastní debutové album a jde o opravdový grimeový statement – Novelist celou desku sám napsal, sám zprodukoval a obešel se na ní bez jakýchkoliv hostů. Osobní deník nebo zpráva o stavu jižního Londýna v době po brexitu? Novelist Guy je samozřejmě obojí zároveň.

12 The Body + Uniform – Mental Wounds Not Healing

Hlasitost vytočená do červena, praskající kosti i ušní bubínky a definice extrémní hudby. To všechno je deska Mental Wounds Not Healing, výsledek společného snažení amerických hlukových nihilistů The Body a dvojice Uniform, která spojuje hardcore s elektronikou. Každý song je tady vlastně duet: ječivý bolestný vokál Chipa Kinga z The Body se doplňuje s nekompromisními proklamacemi Michaela Berdana z Uniform. Chvíli si připadáte jako na techno raveu, posléze jako na koncertě Black Sabbath a nakonec neskončíte nikde jinde než v očistci.

13 Mount Eerie – Now Only

Ten příběh je dostatečně známý, Phil Elverum ho ostatně zpracovává už na druhé desce – i na albu Now Only se americký písničkář a legenda lo-fi scény vyrovnává s tragickou smrtí své manželky, která po sobě zanechala malé dítě. Na rozdíl od niterně klaustrofobického loňského alba A Crow Looked at Me se ale Now Only rozlévá jako široká řeka. Elverum zpívá o vlastním dětství, přenáší nás na palubu letadla, které může kdykoliv spadnout, v asi nejsilnější skladbě desky vypráví příběh norského malíře Nikolaie Astrupa a dává nám nahlédnout do života člověka, který musí se svými písněmi o smrti vystupovat na festivalu vedle Skrillexe, protože zkrátka potřebuje peníze pro svou dceru.

14 Adrian Utley + Will Gregory – Arcadia (Music from the Motion Picture)

Dvě britské legendy elektronického popu devadesátých let, tedy Adrian Utley z Portishead a Will Gregory z Goldfrapp, se trochu nečekaně spojily pro práci na soundtracku ke střihovému dokumentu Arcadia. Režisér Paul Wright se v něm pomocí stovek archivních záběrů snaží najít odpověď na otázku, co je na Británii magického – a dvojice hudebníků mu v tom zdatně pomáhá. Na soundtracku míchají folkové písně s industriální elektronikou a ozvuky psychedelického metalu jako od Black Sabbath s rurálními ambientními plochami. Snímek bude mít svou českou premiéru na festivalu v Jihlavě, soundtrack ale už teď patří k nejoriginálnějším nahrávkám roku.

15 Snail Mail – Lush

Nenápadné EPčko Habit znělo v roce 2016 jako dar z nebes – dlouho nikdo nepodal tak autentickou a jímavou zprávu o dospívání, jako tehdy šestnáctiletá písničkářka Lindsey Jordan. O dva roky později už bývalá hokejistka Snail Mail vydala regulérní debutové album. Přestoupila k většímu labelu, trochu vyčistila svůj zvuk, očekávání ale rozhodně naplnila. Její talent psát krystalicky čisté songy o zmatcích ve vlastní duši je naprosto očividný. Když k tomu připočteme hodně specifickou hru na kytaru a schopnost mluvit nejenom o sobě, ale o celém světě, vychází nám z toho jeden z největších talentů současného indie rocku.

16 Insecure Men – Insecure Men

„Mohou Insecure Men vytvořit nádherné popové písně o pedofilii, předčasných úmrtích a rasistickém imperialismu? Ano, mohou,“ píše o eponymním albu Insecure Men britský hudební server The Quietus, který nahrávku zařadil na první místo jejich žebříčku za první půlrok 2018. Jak se to Insecure Men podařilo? „Stačí hluboká důvěra v lidstvo a trocha geniality,“ konstatuje The Quietus. Album Insecure Men je zakořeněné v poválečné Británii, jejích reáliích a traumatech. Insecure Men si ale zachovávají hravost a „creepy“ auru, která si nezadá s charismatem Ariela Pinka.

17 David Byrne – American Utopia

Po fenomenálním vystoupení bývalého frontmana Talking Heads Davida Byrnea na letošním ročníku pražského festivalu Metronome už o jeho genialitě pochybuje jenom málokdo. Byrne přivezl do Prahy svoji první sólovku po čtrnácti letech a minimalistické živé provedení jí hodně prospělo. Funguje ale samozřejmě i ve studiové verzi – velkou zásluhu na tom přitom má producent Oneohtrix Point Never, který tentokrát zkrotil svůj dystopický sound tak, aby jenom podporoval silné písně. A těch je deska plná.

18 Kali Uchis – Isolation

„Proč bych měla být Kim, když můžu být Kanye ve světě nekonečných příležitostí,“ prohlašuje naprosto odzbrojujícím způsobem Kali Uchis na svém debutu Isolation. Kolumbijsko-americká zpěvačka je stoupající hvězda a jasně definuje svoji pozici v současném popu jako silné osobnosti, která si nedá nic diktovat. Zpěvačka se neveze na vlně populárního trapu – je vlastně trochu retro a jde opačným směrem. Servíruje svůdný koktejl funkového groovu, R&B a latino, který je nejlepším letním soundtrackem.

19 Manic Street Preachers – Resistance Is Futile

Je málo kapel, které jsou v dnešní globalizované a digitalizované době ještě produktem doby a místa, odkud pochází. Velšští Manic Street Preachers se svým kořenům nikdy nevzdálili: jejich hudbu definuje hornická oblast Blackwood a traumata spojená s vládou Margaret Thatcher. Aktuální album Resistance Is Futile je jedním z jejich nejlepších. Textař Nicky Wire se zkušenostmi člověka, který viděl revoluční nálady růst a padat, tu vyčítá, jak je revolta křehká. Do jednoho ucha jdou ty nejsilnější popové melodie, do druhého společenskovědní teorie. Manics zůstávají moc popoví pro radikály a moc radikální pro pop.

20 Efrim Manuel Menuck – Pissing Stars

„Dobrý časy už nejsou dobrý,“ lamentuje na sólovce Pissing Stars kanadský hudebník Efrim Manuel Menuck, známý jako kapelník Godspeed You! Black Emperor. Jeho sólovka je zvukově ostrouhaná na kost a prostá monumentálních smyčcových pasáží, známých od jeho domovského ansámblu – Menuck se tu od post-rocku posouvá až někam k freejazzové rozletnosti a u toho používá znepokojující syntezátory. Nahrávku poznamenaly deprese, zoufalství, vyčerpání a přesahové zážitky. Menuck je ztracený romantik, který dokáže bezvýchodnost udělat podivně útulnou.

autoři: Miloš Hroch , Jiří Špičák
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.