Plzeňák Jiří Langmajer: Na těžké kousky není správná doba

Narodil jste se v Plzni. Sice tam už dlouho nežijete, ale máte k tomuto městu ještě nějaký vztah?
Rozhodně, mám tam tátu a mámu. Donedávna jsem tam hrál v místním divadle v muzikálu Adéla ještě nevečeřela. Nedávno jsem taky byl v Plzni na cyklomaratonu.

Svou hereckou kariéru jste zahájil v sedmnácti letech. Psal se rok 1983, od té doby jste měl – pokud jsem dobře počítal – přes 110 rolí v nejrůznějších televizních i netelevizních filmech, seriálech a pohádkách. Když trochu zabilancujete a zavzpomínáte, na jakou roli jste nejvíc pyšný?
To rozhodně nevím. Mně už bylo 48 roků, takže můj mozeček už přestal trochu fungovat a moc si toho nepamatuju. Třeba jsem docela pyšný na svou roli v nejnovějším filmu Všiváci, který nyní vstoupil do kin.

Když porovnáte české televizní seriály dejme tomu v 80. a 90. letech s těmi, co se natáčí dneska, je tam nějaký zásadní rozdíl?
Zrovna pracuju na dvanáctidílném seriálu Neviditelní, který se točí pro Českou televizi, ale dělá to soukromá produkce. Tam bych viděl kontinuitu s tím, jak se točily seriály před x lety. Není to taková rychlokvaška, takže se určitě blýská na lepší časy. Dnes je jiná doba, lidé chtějí mít všechno rychlejší, chtějí rychle vyřešit problém, chtějí mít všechno hned.

Jednu z nejvýraznějších rolí jste ztvárnil ve filmu Roberta Sedláčka Pravidla lži. Kritika film i vás poměrně vychválila. Považujete to ve své filmografii za výjimečný moment, který se vymyká ostatním projektům, v nichž jste hrál?
Jednoznačně. Bylo to jiné v tom, že byl dobrý scénář, dobrý režisér, dobré obsazení, dobře jsme to natočili a bylo to nakonec i dobře přijato. Pochválili mě. To jsou všechno věci, které se dnes dějí minimálně. Navíc když tento film vznikl, neměl moc velkou návštěvnost, ale pak se prodala strašná spousta DVD, a vždycky když jde v televizi, jsou na něj strašně dobré ohlasy. To je věc svým způsobem výjimečná a já jsem šťastný, že jsem v tomhle filmu mohl hrát.

Pojďme k vaší divadelní etapě. Od roku 1992 do roku 2005 jste (s výjimkou let 1998–2000) působil v Divadle pod Palmovkou. Mezitím jste hostoval v desítce jiných pražských divadel. Je vám bližší role herce před kamerou, nebo na divadelním jevišti?
Mně je milá každá dobrá, hezká, příjemná, připravená, ať už filmová, nebo divadelní práce. Mám to tak padesát na padesát a nemůžu říct, že bych něco měl raději.

Jak vnímáte stav současného českého divadla? Zdá se, že lidi do divadel chodí, ale pro většinu je to spíš zábava než prostředek, díky kterému by se mohli hlouběji zamyslet. Podle toho taky vypadá většina divadelních her, které jsou podle kritiků málo odvážné, kloužou po povrchu a snaží se přitáhnout masového diváka. Souhlasíte s nimi?
Souhlasím a nemám důvod nesouhlasit. Sám to tak dělám. Nicméně já se taky potřebuju něčím živit. Ale abych se mohl živit tím, co umím nebo co mám rád, to znamená divadlem, nemůžu každý večer drtit lidem do hlavy Gorkého nebo Tolstého. Na druhou stranu mám za sebou dost dlouhé období ve Viole, což je literárně-poetická kavárna. Tam jsem hrál výsostně těžké kusy, chodili na to lidé, ale je to divadlo, kam se vejde třeba osmdesát lidí. Ne, že bychom nechtěli dělat těžší věci, u kterých se lidé můžou zamyslet a ze kterých si v té hlavě něco odnesou. Ale bohužel na to není ta správná doba, zvlášť ne v soukromých divadlech.

Existuje pro vás nějaká hranice, ať už ve filmu, v televizi, nebo v divadle, za kterou byste za žádnou cenu nešel?
Ano. Taky proto jsem toho spoustu odmítl a nemám tolik peněz, kolik bych tenhle rok mohl mít. Spoustu projektů jsem kvůli špatnému scénáři a dalším důvodům odmítl. Prostě to pro mě nepřinášelo nic jiného než peníze a ty já v životě nepovažuju za nejdůležitější. Nebo mi ty projekty nepřinášely žádný pracovní posun. Pokud nebudu finančně nucen a pokud to jen trochu půjde, tak bych nerad za určitou hranici šel.

Jiří Langmajer (Richard III.), Klára Issová (Lady Anna)|foto: Agentura Schok

Co je pro vás kritériem, když si přečtete divadelní nebo filmový scénář, abyste roli vzal?
Když něco dostanu a přijmu to za své, tak za to bojuju jak lev. Ať už to pak vyjde, nebo nevyjde.

Co byste poradil mladým začínajícím hercům? Spousta z nich bojuje s tím, že si chce zachovat svoji hrdost, a tvrdí, že by nikdy nevzali roli v seriálu, za který by se později museli stydět. Pouze divadlem se tady ale člověk uživí jen velmi těžko. Dá se nějak z tohoto skoro začarovaného kruhu vybruslit?
V podstatě nedá. Ono se jim to lehce říká, když se starají jen sami o sebe. Já mám dvě dospělé dcery a mohl bych se chovat jako sobec vůči své rodině a vůči lidem, kteří mě mají rádi a starají se o mě, a dělat si jen to, co chci. Domů budu přinášet minimum a říkat: živte mě vy. Ale takový já nejsem. Musím skloubit to, abych nedělal věci jenom pro prachy, ale zároveň dělal věci, které mi ty prachy přinesou. Kdyby mi bylo osmnáct, tak si můžu do světa vykřikovat, že nikdy v Ordinaci v růžové zahradě hrát nebudu. Ale já nelituju, že jsem tam hrál. Přineslo mi to spoustu financí a taky zkušenost, vím, o co jde. To znamená, že kdybych se měl znovu vrátit do takového seriálu, už vím, co mě čeká. Takže je pro mě jednodušší se rozhodovat. V mém případě bych dnes do něčeho takového nešel.
Poslechněte si celý rozhovor.