Po oholení vlasů jsem dva dny probrečela. Dnes ráda chodím i bez paruky, říká Karolína s alopecií
„Ze začátku jsem nosila paruky, protože jsem se styděla a bylo pro mě nepřirozené nemít vlasy. Ale i kvůli pohodlí jsem se je naučila nenosit. A jsem za to ráda,“ říká o alopecii devatenáctiletá studentka Karolína Hospodková. Autoimunitní alopecie areata se u ní začala projevovat už na základní škole a během střední o všechny vlasy přišla.
Svůj příběh s alopecií se Karolína rozhodla veřejně sdílet a v současnosti se skrze sociální sítě snaží o onemocnění šířit větší povědomí, destigmatizovat ho a tvořit prostor pro sdílení s ostatními lidmi, kteří z různých důvodů o vlasy nebo ochlupení přišli.
U Karolíny se alopecie nejdřív začala projevovat formou malých ložisek, které se snažila zakrývat. Po několika letech se ale rozšířila natolik, že si musela vlasy úplně oholit. „Odhodlávala jsem se k tomu hodně dlouho. Když jsem to udělala, tak jsem dva dny probrečela a bylo mi z toho, že už nemám vlasy, strašně na nic. Myslela jsem si, že jsem strašně ošklivá. Ale potom se to ve mně úplně přepnulo. Teď jsem s tím v pohodě a dokonce jsem i ráda,“ říká.
„Každý den mi někdo říká, že jsou to jenom vlasy. A ano, jsou to jenom vlasy, do té doby, dokud je máš. Jakmile o ně přijdeš, zjistíš, že tvoří velkou část tebe samotné. A pak je strašně složité se s tím vyrovnat,“ říká Karolína Hospodková.
„Ze začátku jsem se ani nechtěla bavit se svými kamarády a spoustu z nich jsem úplně odřízla. Bylo to velmi psychicky náročné. Ale potom, co jsem si hlavu oholila, jsem se začala cítit jako nový člověk, který má před sebou čistou stránku a bylo jen na mě, jak jí popíšu,“ dodává. K různým identitám i stylům používá třeba paruky, ale ráda chodí i bez pokrývek hlavy, třeba s výraznými šperky nebo náušnicemi.
Jak často musí čelit nevyžádaným pohledům? Jak na ně reaguje a co se Karolína Hospodková snaží o alopecii komunikovat skrze svoje sociální sítě? Poslouchejte ve Vlně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.