Po válce chtěli architekti budovat sociální bydlení. Jak se rodila první sídliště?
Po 2. světové válce přišlo znárodnění. Platilo to i pro stavební firmy a architektonické kanceláře. Všichni architekti a projektanti pracovali ve státním ústavu Stavoprojekt, který byl možná největší projekční firmou na světě.
Prefabrikace, typizace, centrální řízení. Tak měla vypadat práce architektů v 50. letech. „Pamětníci vzpomínají, že po škole dostali umístěnku a šli do regionu, člověk si ani nemohl vybrat, kde chce být. Práce to byla vlastně strašná, protože to bylo pouze o typizaci a prefabrikaci,“ říká historik architektury Miroslav Pavel z Ústavu teorie a dějin architektury ČVUT.
Kdo měl vlastní architektonickou nebo stavební firmu, přišel o ni. „I v mojí rodině se to stalo. Můj pradědeček vlastnil stavební firmu, která mu byla znárodněna,“ říká historička architektury Klára Ullmanová.
Po roce 1948 všichni architekti pracovali pod hlavičkou státního projekčního ústavu Stavoprojekt, což byla obrovská kancelář s mnoha pobočkami a snad až 11 tisíci zaměstnanci. Zkoumal ji tým z Ústavu teorie a dějin architektury Fakulty architektury ČVUT, připravil o ní výstavu v galerii Jaroslava Fragnera, doprovodný program a knihu Stavoprojekt 1948 – 53 Praxe.
Miroslav Pavel a Klára Ullmanová se věnují také stavebně historickým průzkumům poválečných staveb – oni a jejich kolegové a kolegyně zkoumali takhle například Ještěd, Chemapol, Novou scénu Národního divadla či kulturní dům v Neratovicích. Jak? „Prošli jsme ten barák od půdy až po sklep,“ říká Klára Ullmanová. Čeho si všímali a co zjistili?
Miroslav Pavel zkoumal i architekturu sekretariátů KSČ. Jaké to je, zabývat se dobou totality? „Bylo mi z toho někdy špatně a ouzko,“ říká.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
