Podle nostalgika Jacka Whitea je rock bez energie. Poslechněte si 10 kapel, které tvrzení vyvrací

19. únor 2018
Jack White

Krize kytarové hudby je definitivně potvrzena – nadvládu hip hopu a R&B potvrdil v nedávném rozhovoru i Jack White. Milovník starých analogových časů White ale věří, že rock brzo čeká další renesance. Co když už je ale dávno tady? Vybrali jsme 10 současných skupin, které by si měl poslechnout nejenom Jack White, ale každý, komu v kytarách chybí energie a názor.

„Rock‘n‘roll potřebuje novou krev.“ Tvůrci memů na Twitteru si sice okamžitě začali utahovat z toho, že tuhle větu pronesl někdo, kdo sám vypadá jako upír, sdělení Jacka Whitea je ale jasné. V rozhovoru pro rádiovou show The Kevin & Bean si postěžoval na stav současného rocku, který podle statistik streamování uvolňuje místo hip hopu a R&B. Není se čemu divit – kapely jako Foo Fighters můžou těžko konkurovat Beyoncé, Rihanně nebo Kendricku Lamarovi. Ze žalostného stavu rockového mainstreamu ale může žánr paradoxně spíš těžit – kreativitě se vždycky nejvíc daří v okamžiku, kdy nemusí ustupovat očekáváním labelů, fanoušků a sponzorů.

White pořád čeká na to, že nová vlna mladých rockových kapel už brzy prorazí do mainstreamu a kytary všechny posadí na zadek. „Už se to chystá,“ věří White, kterému podle jeho slov chybí punková divokost. Je ale v dnešní době ještě nutné čekat na uznalé pokývání hudebního průmyslu? A není tahle touha po mainstreamové slávě jenom stejné obracení se do minulosti, jakému se Jack White věnuje celou svoji kariéru? Bývalý frontman The White Stripes je totiž ukázkový rokenrolový fetišista, pro něhož je nostalgie naprosto zásadním hnacím motorem – jako Martin Dejdar v českém filmu Šakalí léta.

Nestačí mu vydávat svoje alba na luxusních vinylech – ve svém rodném Detroitu rovnou nechal postavit továrnu vyrábějící gramofonové desky. Při rozhovorech vypouští banální moudra o tom, že technologie ničí kreativitu, emoce a pravdu. Nebo o tom, že kdo nemá rád Dylana a The Beatles, nemá rád hudbu. White zkrátka jako by vypadnul z New Yorku konce 70. let tak, jak byl zachycený ve Scorseseho seriálu Vinyl, ve kterém se šéfové hudebního průmyslu procházejí po tlustých kobercích a kouří silné doutníky.

V tomhle mentálním nastavení je snadnější pochopit, na co White vlastně čeká – nestačí mu, že kapela prostě existuje, je možné ji podpořit na Bandcampu, přijít na její koncert a zamilovat se do její hudby. White chce, aby kapela ovládla svět a aby frontman byl opět něco mezi superhrdinou a bohem, od kterého se očekávají hvězdné móresy, drogové excesy a naplnění všech postupů rockové mytologie. Takhle už to ale (naštěstí) nikdy nebude.

INTRO: Malá rybka Vagabon ukazuje indierockovému rybníčku zuby

Vagabon

Kamerunská rodačka Laetitia Tamko začínala jen s kytarou v pokoji, kde zaznamenávala skladby znějící v její hlavě. Debutové album její skupiny Vagabon nazvané Infinite Worlds, na němž povedeně kříží indie rock s dream popem, je ve svých výpovědích tak silné, že se rázem stala jedním z nejskloňovanějších nových jmen pro rok 2017.

Současný indie rock je totiž úplně jiný. Už ho nedělají ukňouraní bílí kluci a už nikdy nebude na vrcholu potravinové pyramidy hudebního průmyslu. Jack White se s tím musí smířit – jeho šakalí léta skončila. Indie rock si v posledním desetiletí prošel krizí identity, a jak píše deník The New York Times v úvodu rozsáhlého příspěvku, „spoustě kapel došly nápady, vyprchalo nadšení a vášeň a nebylo kde ji znovu získat“.

Největší současné rockové kapely začaly už dávno vypadat jako svoji vlastní otcové – důkazem jsou nejenom zmínění Foo Fighters, ale třeba i o generaci mladší Arctic Monkeys nebo The Killers. Energie je pryč a kulturní vliv tradičních bílých mužských kapel upadá. Tu novou vlnu, na kterou White čeká a která tady ve skutečnosti už dávno je, většinou tvoří ženy a lidé pocházející z DIY punkové scény. Nedostatek ambicí je pro ně paradoxně největší výhodou – nehierarchické prostředí není svázané pravidly žánru ani trhu, a tak se teprve tady děje něco opravdu nového. Vybrali jsme pro vás 10 nových kytarových kapel, klidně by jich ale mohlo být daleko víc. Neberte to jako definitivní seznam, ale jako odrazový můstek do dalšího hledání.

10 nových kytarovek, které by si měl Jack White poslechnout

Vagabon

„Poprvé jsem si uvědomila, že můžu hrát na kytaru, když jsem viděla jednoho kluka na pódiu,“ vzpomínala pro New York Times písničkářka kamerunského původu Laetitia Tamko, která vystupuje jako Vagabon. „Říkala jsem si: Tohle je teda ono? To zvládnu taky.“ Kvůli barvě pleti i klučičímu sestřihu Tamko ví, jak se cítí outsideři, a ze svých pocitů se vyzpívává na skvělé desce Infinite Worlds.

Petrol Girls

Britská kapela Petrol Girls vyřvává na desce Talk of Violence texty o každodenních frustracích a jejich song Touch Me Again by klidně mohl být hymnou #MeToo. Kapela, která hrála i na rokycanském Fluffu nebo v pražském Café Na půl cesty, stojí v první linii současných riot grrrls.

Downtown Boys

Stejně naštvaní jsou i Downtown Boys z amerického Providence. Zpěvačka Victoria Ruiz se podle svých slov učila zpívat na demonstracích. Na skvělé loňské desce Cost of Living plivou do obličeje Donaldu Trumpovi, který chce stavět zeď na hranici s Mexikem a pořád se mu to nedaří – pro Ruiz s mexickým původem je to osobní.

War On Women

Politická prohlášení křičí v textech i Shawna Potter z baltimorské kapely War On Women. Hrají feministický hardcore punk a mohly by se s Downtown Boys nebo Petrol Girls potkat na nějaké benefiční akci na squatu. Zpěvačka Potter řekla na otázku, jestli by přijala pozvání do nějaké late night show: „Jasně, že bych šla. Třeba k Jimmymu Kimmelovi a ječela bych něco o potratech.“

Bad Breeding

„Být v kapele nám dává šanci něco říct. Je to příležitost, aby to slyšelo víc lidí, než kdybych to vyřvával z okna ložnice,“ řekl deníku The Guardian zpěvák Chris Dodd z Bad Breeding, o kterých se mluví jako o nejživelnější současné britské hardcore-punkové kapele. Jejich deska Divide odráží bezvýchodnou situaci po brexitu, je temná, vzteklá a nekompromisní.

Anxiety

Nejšpinavější a nejzajímavější punk sbírá španělský label La Vida Es Un Mus, který je usazený v Británii. Vedle Bad Breeding tu vydávají taky Anxiety z Glasgow, divná hardcoreová kapela, kterou dali dohromady Michael Kasparis a Kay Logan (sólově vystupuje jako Helena Cell). Anxiety mají jízlivé texty a zní jako staré anarcho-punkové kapely u vydavatelství Crass. A možná ještě líp.

Sheer Mag

Soul-punkový vokál Christiny Halladay ze Sheer Mag by klidně mohl hrát z hitparád a její fotka vykukovat z obálek hudebních časopisů. Energie jí nechybí, ale ani cit pro popové hitovky, které jsou nasáklé hard rockem sedmdesátých let – všechno je nejlépe zachycené na desce Need to Feel Your Love. „Je tu strach, který nejde popsat,“ zpívá Halladay o zkušenosti LGBT lidí a pro každý song Sheer Mag platí, že osobní je politické.

YC-CY

U švýcarské noise-punkové kapely YC-CY je slyšet inspirace Unsane nebo Retox, jejich songy jsou intoxikované odcizením – ostatně zpěvák je vždy v podivné křeči postavený zády k publiku. A na labelu La Vida Es Un Mus by se s deskou Todestanz taky neztratili, naživo je můžete slyšet 19. dubna ve smíchovském prostoru Eternia.

Past

Bývalá šedá zóna totality má nejlepší pochopení pro post-punkové nálady. Důkazem je polská kapela Past, která vydává u českého labelu Samuel Records a v melancholicky temných písních zpívá třeba o varšavském Paláci kultury a vědy, platícím za symbol protestu.

Flesh World

Někde mezi post-punkem a dream popem se pohybují Flesh World ze San Franciska. Je příznačné, že kapela se v podstatě zrodila v redakci hardcore-punkové bible, fanzinu Maximum Rocknroll. Čtveřice se potkala právě zde a bylo jasné, že jsou na stejné vlně, ať co se týče politických postojů, queer témat, DIY přístupu i hudby. Jsou to The Cure pro 21. století.