„Poezie je hranice jazyka, za kterou už nechci jít.“ Liberatura o antibásních Miroslava Olšovského
V nakladatelství Fra právě vyšla první podzimní básnická vlaštovka. Sbírka s názvem Tahiti v hlavě není žádná vzpomínka na uplynulé léto. Tyhle básně ohraničují černou díru jazyka.
„Jazyk selhává ve všech situacích. A právě proto píšeme poezii,“ myslí si Miroslav Olšovský, básník, prozaik a esejista. Ze všeho nejdřív to zkoušel s grafickými básněmi, pak přešel na minimalistické verše, miniatury plné paradoxů, metabásně, které tematizují samy sebe a jsou naplněné touhou po sebedestrukci. „Chtěl jsem tě popsat slovy / a popsal jsem nic / chtěl jsem napsat báseň / a nenapsal // bez jazyka nebe / tak blízko mě / tiše se trhá,“ tolik jeden z textů nihilistické, přitom naléhavé a velice silné sbírky Tahiti v hlavě.
Proč se ale vlastně Miroslav Olšovský chce s poezií rozloučit? „Obecně nesdílím víru v poezii. Nevěřím v ni, jsem k ní skeptický. Nevěřím ve velká slova,“ odpovídá. „Cítím poezii jako hranici řeči, za kterou už nechci jít, a spíš se budu věnovat něčemu jinému.“
Jdou psát básně bez jazyka? Poslechněte si rozhovor s pochybovačným básníkem Miroslavem Olšovským o sbírce Tahiti v hlavě.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
