„Poezie je hranice jazyka, za kterou už nechci jít.“ Liberatura o antibásních Miroslava Olšovského
V nakladatelství Fra právě vyšla první podzimní básnická vlaštovka. Sbírka s názvem Tahiti v hlavě není žádná vzpomínka na uplynulé léto. Tyhle básně ohraničují černou díru jazyka.
„Jazyk selhává ve všech situacích. A právě proto píšeme poezii,“ myslí si Miroslav Olšovský, básník, prozaik a esejista. Ze všeho nejdřív to zkoušel s grafickými básněmi, pak přešel na minimalistické verše, miniatury plné paradoxů, metabásně, které tematizují samy sebe a jsou naplněné touhou po sebedestrukci. „Chtěl jsem tě popsat slovy / a popsal jsem nic / chtěl jsem napsat báseň / a nenapsal // bez jazyka nebe / tak blízko mě / tiše se trhá,“ tolik jeden z textů nihilistické, přitom naléhavé a velice silné sbírky Tahiti v hlavě.
Proč se ale vlastně Miroslav Olšovský chce s poezií rozloučit? „Obecně nesdílím víru v poezii. Nevěřím v ni, jsem k ní skeptický. Nevěřím ve velká slova,“ odpovídá. „Cítím poezii jako hranici řeči, za kterou už nechci jít, a spíš se budu věnovat něčemu jinému.“
Jdou psát básně bez jazyka? Poslechněte si rozhovor s pochybovačným básníkem Miroslavem Olšovským o sbírce Tahiti v hlavě.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
