Pohoda Festival letos ovládly nakrknuté kapely i záplavy emocí

11. červenec 2017
Pohoda 2017

Jet do Trenčína na Pohoda Festival znamená jistotu hned trojího druhu: našlapaného třídenního programu, sympatického areálu a špičkové organizace. Jednadvacátý ročník nevybočil ze zajetých kolejí a tradic největšího slovenského festivalu. Kromě nevyhnutelného překrývání některých vystupujících se mu dá jen máloco vytknout.

Na Pohodu jsem se poprvé dostal v roce 2010 a už po premiérové zkušenosti mi bylo jasné, že se ze mě stane další v zástupu nadšených pravidelných účastníků. I přes velikost areálu a kapacitu blížící se třiceti tisícům návštěvníků totiž Pohoda oproti jiným festivalům u nás nabízí více aktuálních hvězd i čerstvých objevů a mnohem méně festivalových klišé a dramaturgických přešlapů. Když někomu řeknete, že „velké letní festivaly nejsou jenom o kapelách“, automaticky si namísto hudby dosadí alkohol, drogové excesy a ládování se olejem nasáklými langoši. Tady je to ale jinak – identitu a věrnou fanouškovskou základnu Pohody z velké části vytvářejí neobvyklé mimohudební atributy. I letos například třídenní festival započal vypouštěním holubic se slovy „Aby nám tu dobre bolo“ a znovu se pod hlavním pódiem v pět ráno nadšeně vítalo slunce. Bohužel i letos ale působil line-up tak přesyceně, že se jen stěží hledal čas na vydechnutí a regeneraci mezi jednotlivými koncerty.

Úvodní čtvrteční den patřil znovuzrozeným Slowdive. Hudba ikon shoegazeu je intimní a zároveň podivně odtažitá. Naživo tak upřeně koukáte do země, prožíváte s kapelou každý tón, ale přesto se neubráníte nepatřičným pocitům. Pod noční oblohou zpěvačka Rachel Goswell a zpěvák Neil Halstead nicméně naplnili diváky emocemi na dva dny dopředu, a to především skrze skladby z letošní comebackové desky. Diametrálně odlišný zážitek o chvíli později zajistila dvojka cápků Slaves, kteří na první pohled naplňují stereotyp klasických britských „buránků“. Jejich bušení do bicích vestoje a syrové kytarové riffy ale daly vzniknout jednomu z největších moshpitů, jaký trenčínský festival pamatuje. Při skladbě Spit It Out létaly dokonce vzduchem plivance, u zbytku setu zase lokty.

Vystoupení Slaves bylo pro letošní ročník příznačné. Ze značné části totiž program ovládly nakrknuté britské skupiny, nadávající na současnou společnost, politiku a život jako takový. V pátek šlo především o cyniky Sleaford Mods, kteří jen s mikrofonem, laptopem a plechovkou piva na jejich komicky zkaženou show okolo druhé hodiny ranní přilákali většinu přeživších. Ačkoliv verbální smršti Jasona Williamsona naživo nešlo skoro rozumět, jeho vztek a epileptické pohyby při nových skladbách jako B.H.S a Carlton Touts fungovaly nakažlivě. Nedělní odpoledne se zase rozčilovali vášniví IDLES z Bristolu v čele s charismatickým frontmanem Joem Talbotem a excentrickým kytaristou Markem Bowenem, který koncert na rozpáleném letišti odehrál v barevných spoďárech.

Příchuť bizarnosti Pohodě letos mimo jiné dodal i estonský rapper Tommy Cash. Jeho show je pokrouceným protipólem postsocialistické šedi a na pódiu balancoval mezi agresivitou Tylera, the Creatora a trapností Die Antwoord. Přestože je Tommy místnímu publiku dobře znám, uměl překvapit. To bohužel neplatilo pro písničkáře Jakea Bugga, který u nás i na Slovensku poslední dobou vystupuje minimálně dvakrát ročně a ve stejně přemrštěném tempu vydává i nové desky. Během tiskové konference mimochodem zmínil, že jeho další album vyjde už v zimě. Na největším festivalovém pódiu předvedl lekci country a také zpruzený výraz bez sebemenšího zápalu.

Zlověstné mraky a šťastná budoucnost

Pohoda 2017

Náladu divákům záhy zlepšili srdcaři Future Islands. Taneční kreace, gestikulace a neposedné vokály teatrálního frontmana Sama Herringa patřily k vrcholům Pohody. Emoce sršící ze synthpopových songů Ran nebo Doves přicházely během hodinu a půl dlouhého vystoupení v krátkých, ale velmi silných dávkách. I proto nebylo vůbec jednoduché po poslední písničce přeběhnout na druhou stage, kde začínali nositelé Mercury Prize alt-J. Navzdory tomu, že aktuální album tria z Leedsu nesbírá příliš pozitivní ohlasy, nové písničky díky projekcím a impozantní scéně do setlistu dobře zapadly. Při slovenské premiéře si alt-J ale vysloužili nadšené ovace hlavně u starších tracků Taro či Every Other Freckle.

Ještě silnější zážitek nicméně o den dřív zajistil jiný z vlastníků zmíněné hudební ceny, soulový skladatel a zpěvák Benjamin Clementine. Na pódiu připomínal dirigenta, ke kterému doprovodní pěvci a spoluhráči vzhlížejí s velkou úctou. Dojemný koncert při pozvolném dešti mrazil intenzitou, kterou Clementine dokázal vytvářet svým naléhavým hlasem a bezchybnou hrou na piano. Na bouři naopak doplatila adorovaná Solange, jedna z letošních headlinerek. Kromě posunutého začátku musela navíc kvůli deštivému počasí utnout koncert o něco dříve, vše mezi tím ovšem nemělo chybu. Pod nebezpečně vyhlížejícím nebem a sbíhajícími se mraky nabídla elegantní vystoupení, kterému vévodil hit Cranes in the Sky. Minimalistická scéna zabarvená do oranžova i synchronizované pohyby fungovaly do detailu a divákům díky výtečnému zvuku poskytly patrně vše, co od talentované mladší sestry Beyoncé čekali.

Za jedinou výtku Pohoda Festivalu 2017 tak lze kromě nedostatku umyvadel a vody v areálu označit pouze časové křížení kapel, které je ale typické pro každý větší festival. V některých momentech se museli návštěvníci rozhodovat mezi koncerty zpěvačky Austry, maskovaného producenta Squarepushera, rappera Mykkiho Blanka a částečně i hvězdné M.I.A., která nakonec kvůli technickým problémům ukončila vystoupení o půl hodiny dříve. Stejným případem bylo i překrývání jmen jako The Jesus and Mary Chain, Machinedrum a BEAK>.

Právě poslední zmíněná all star formace, v níž působí například Geoff Barrow z Portishead, obstarala tečku za celým ročníkem. Kromě hypnotizující post-rockové show a nadávání na slovenské piva do setlistu zařadila i jednu předělávku od The Plastic People of the Universe. Když jsme u českého undergroundu, tak se hodí připomenout spisovatele Jáchyma Topola, který loni festival shrnul za všechny: „Připadal jsem si jako v budoucnosti, která dopadla šťastně.“

Další články autora