Pokrok nezastavíš, ale bez Braillova písma to už dvě stě let nejde

5. leden 2017

Zvoní na školní přestávku a jedna z prvních věcí, která návštěvníka překvapí, je nezvyklé ticho. Na rozdíl od jiných škol se na Gymnáziu a střední odborné škole pro zrakově postižené v Radlické ulici nerozezní pravidelný školní ryk. Žáci buď zůstávají na svých místech, nebo pomalu v hloučcích přecházejí do jiných učeben. Někdo na vozíku, jiní za doprovodu spolužáků. Řada z nich postupně ztrácí zrak, někteří nevidí vůbec.

Základní pomůckou zrakově postižených zůstává už více než dvě stě let tzv. Braillovo písmo. Na systém plastických značek můžeme narazit na autobusových zastávkách, na obalech léků nebo ve veřejných budovách. Mirka Wagnerová učí na Radlické už třicet roků, s Braillovým písmem, tedy „brajlem“, jak se tu říká, má své zkušenosti.

Čtení a psaní bodového písma vyžaduje dlouhodobý výcvik. Bodové písmo se zapisuje na Pichtově psacím stroji, avšak nestačí vzít stroj a začít psát. Navíc čtení Braillova písma je mnohem složitější než psaní – a to hlavně u později osleplých. Výcvik vyžaduje velkou vytrvalost. U dětí je metodika čtení a psaní bodového písma odlišná od výuky později osleplých. Základem Braillova písma je šestibod. Proto je nezbytné, aby se v něm člověk nejprve dobře orientoval. Musí se naučit číselné označování jednotlivých bodů.

Trénovat prsty na čočce a hrachu

„Jedná se o systém znaků vytvořený pro hmatové čtení nevidomých. Je založený na kombinaci tzv. šestibodu, to znamená, že z možných šesti bodů se pro každé písmeno nebo číslici vytvoří speciální symbol. Nevidomí lidé se tyto kombinace musí naučit hmatem. Je úplný mýtus, že mají větší cit v prstech než my, zdravě vidící – není to pravda. Nevidomí mají hmat neustálým drilem vytrénovaný.“

Systém značek se zdá velmi složitý. O tom, že však skutečně jde naučit se jej pouze hmatem, mě vzápětí přesvědčuje nevidomá Katka, jeden ze sedmi studentů profesorky Wagnerové. „Já jsem se brajl naučila vlastně už ve školce. Trvalo mi to zhruba rok. Hmat jsem předtím cvičila doma s rodiči nebo asistentkou třeba přebíráním luštěnin, čočky a podobně.“

03774836.jpeg

Pichťák

K zapisování Braillova písma slouží speciálně upravený psací Pichtův stroj, kterému tu ovšem nikdo neřekne jinak než pichťák. Představit si ho můžeme jako upravený psací stroj. Funguje na principu bodů vyrážených do materiálu, které nevidomý vnímá hmatem. Stroj má sedm kláves pro šest bodů Braillovy abecedy a uprostřed pro mezerník. Lze ho ovládat jednou rukou, takže druhou může nevidomý číst například text, který opisuje. Katka ho ovládá zcela bravurně. „Je tam taková hlavice, kde zmáčknu konkrétní písmenko a vysunou se jehličky, píše to rovnou znaky Braillova písma.“ Na ukázku pak několika rychlými poklepy píše svoje jméno. Nevidomou studentku i přes její handicap baví divadlo, je členkou školního dramatického kroužku a obdivuje muzikály. Zajímá mě, jestli čte knihy psané Braillovým písmem, což je úkol poměrně náročný. „Knihy už čtu jen na počítači. Ani mě nebaví nosit velký knížky v brajlu, je mnohem lepší číst nebo poslouchat na počítači.“

Pokrok nezastavíš, ale bez brajlu to nejde

Katčina slova potvrzují fakt, že stejně jako v řadě jiných oblastí i tady život usnadňují moderní technologie a počítače. „Tohle je speciální počítačový systém, který převádí text na obrazovce do hlasové podoby. Výuka probíhá tak, že žákům rozdám textový soubor na flash disku, žák si ho zkopíruje do počítače a program mu text přečte,“ říká vyučující Klára Eliášková.

03774839.jpeg

Systém má ale svoje mouchy. „Neumí rozlišit tvrdá a měkká i. Pak je potřeba číst text po jednotlivých hláskách. Rozvoj techniky má řadu výhod, ale i nevýhod, jako je postupné upouštění od Braillova písma. Je to chyba, protože oni stále brajla potřebují v autobuse, v metru, pomáhá k vlastní samostatnosti. Třeba doma, aby si uměli odlišit sklenici mouky a cukru a podobně,“ popisuje Klára Eliášková.

Její student Tomáš, trpící postupnou ztrátou zraku, patří ke generaci využívající v maximální míře moderní technologie. „Braillovo písmo umím, ale moc ho nevyužívám, na pichťáku jsem psal na základce, využívám počítač, poslouchám hlavně audioknihy. V poslední době jsem četl Dona Quijota. Teda četl, vlastně poslouchal.“

03774837.jpeg

Pálí slepý útočník

Tomáš je důkazem, že ani slabozraký se nemusí vzdávat sportovních činností. „Hraju fotbal pro nevidomé, kde jediný, kdo vidí, je brankář a nás navigují trenéři. Hrajeme mezinárodní turnaje, nejlepší v tom jsou určitě Rusové.“ Tomáš by chtěl u sportu zůstat i po maturitě, plánuje nastoupit na pražskou Fakultu tělesné výchovy a sportu.

03774973.png

Atmosféra na Radlické se od ostatních škol liší v mnohém, handicapovaní studenti vytváří specifický druh kolektivu. „Je to tady strašně pozitivní. Neexistuje tady šikana a podobné negativní jevy. Studenti se tu přátelí od prvního do čtvrtého ročníku, skutečně je to tu velmi přátelské. Učím tu ráda, strašně ráda,“ uzavírá Klára Eliášková.

autor: Martin Ocknecht
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.