Pokud chceme přežít horka ve městech, musíme začít měnit vzhled měst hned, říká architekt Petr Lešek

27. srpen 2018
Hraní ve fontáně

Jak přežít v rozpáleném městě, bylo v létě téma číslo jedna a jinak tomu nebude nejspíš ani v příštích letech. Jak se tedy můžeme připravit na klimatické změny, co mají radnice a lidé dělat, aby se ve městech žilo příjemněji? Proti horku musíme bojovat všichni, počítá se každá kytka na balkóně, říká v rozhovoru architekt Petr Lešek.

Co můžou města, vedle obecných proklamací, dělat konkrétního, aby co nejrychleji a nejefektivněji pomohla lidem od horka?

Hlavní problém je v tom, že každá změna prostředí trvá dlouho, takže všechno bude trvat několik let. Vůbec tomu nenahrává ani současný stav stavebních zákonů, které všechno extrémně prodlužují. Nestačí tedy, aby se angažovala jenom města nebo stát, každý by se měl zamyslet, co může dělat on sám. Hodně se mi líbil třeba nedávný guerilla gardening na Praze 3. To nepochybně samo o sobě klima nezlepší, ale znamená to, že se lidé zajímají o okolní prostředí. Navíc pevné povrchy, například asfalt, fungují jen buď-anebo. Buď jsou horké, nebo studené, buď jsou suché, nebo mokré. Cokoliv, co je víc prodyšné, dlažbou počínaje a zelení konče, funguje mnohem variabilněji a dokáže lépe absorbovat vláhu a teplotu. Zeleň sama o sobě není samospásná, ale žádný lepší prostředek proti horku a suchu než zeleň a vodu nemáme. Jsme pořád součástí přírody.  

Co tedy můžu dělat já osobně jako pražská obyvatelka?

To je samozřejmě odvislé od toho, co komu patří. Většina pozemků patří městu, ale město je může třeba někomu pronajmout, takže je dobré se aktivně zajímat, jak město nebo městské části pečují o zeleň, a apelovat, aby ji co nejvíce rozšiřovaly. Každá drobnost je podstatná, nejde jen čekat, až se někde postaví obří park. A co nejvíc by se do těchto aktivit měli zapojovat lidé, kteří v těch místech bydlí. Velké téma je například péče o sídlištní zeleň. Praha 8 se snad pokoušela nějaké předzahrádky pronajímat občanům, ale vlastně o to nebyl moc velký zájem, což mě mrzí. Každý se může snažit svůj dům nebo byt upravit tak, aby byly odolnější vůči výkyvům teplot a vlhkosti. Může si ozelenit fasádu nebo pěstovat víc kytek na balkóně.

Kostel Nejsvětějšího srdce Páně (Praha-Vinohrady) od Josipa Plečnika

Nejdůležitějšími zelenými prvky města jsou parky, jak by měly vypadat? Měly by být spíš divočejší, nebo upravené?  

Praha je specifická tím, že má velké zelené plochy. Na Petříně ovšem nikdo nebydlí. Je důležitý pro celkové klima města, ale klima v nějaké konkrétní ulici až tolik neovlivní. Proto je potřeba zeleň dostat co nejblíž místům, kde lidé žijí a kde jsou ty extrémy nejvyšší. Každé město a městská část by měly mít plán, kde bude jaká zeleň, a také to, jak se o ni budou starat. Není třeba o všechno pečovat jako ve Versailles, něco může být klidně ponecháno divočejší. Nemá význam se za velké peníze starat o ohromné plochy, když tam příroda stejně bude sama bujet.

A jak nejlépe zazelenit ulice? Co pomáhá nejvíce – zelené střechy, stromořadí?

Zelená střecha má význam spíš pro zachycování dešťové vody než pro klima na ulici. V Praze a Česku obecně je problém hlavně v tom, že jsou tu velmi silní správci sítí a komunikací, kteří moc nemají zájem situaci měnit. Takže se vždycky říká: tady stromy nemůžou být, protože tam je spousta sítí, tady nemůžou být, protože tu potřebujeme parkovací místa, a tak dále. Já si myslím, že když se chce, tak to jde. Teď na Smíchově předělávali ulici a pak ji uvedli do úplně stejného stavu. Napsal jsem starostovi, že na tak široké ulici by se klidně pár stromu vysadit mohlo, ale nikdy mi neodpověděl. Problém je, že to tady nikdo nekoordinuje. IPR se sice o takovou koordinaci snaží, ale nemá žádnou vymáhací pravomoc. Mrzí mě, že tak ve výsledku o podobě našich měst rozhodují správci silnic.

„Po návratu z Barcelony jsem měl v Praze pocit jako po výbuchu. Nikde nikdo,“ říká Adam Gebrian

Adam Gebrian

„Adam Gebrian, 3 měsíce v Barceloně“ je událost, kterou na středeční večer připravilo pražské Centrum architektury a městského plánování. Architekt si totiž instagramovým zpravodajstvím z Barcelony získal publikum, které se o tamějším veřejném prostoru chce dozvědět víc, než stačil zaznamenat. Jestli máte do Prahy daleko, pusťte si náš rozhovor, ve kterém popisuje, jak se místní umí starat o své město a díky hustotě obyvatel tu leccos funguje jinak než u nás.

Je nějaká pražská čtvrť, která péči o zeleň zvládá lépe než ostatní?

Historicky jsou to Vinohrady, kde jsou tradičně stromořadí v ulicích, chybí tam ale vodní prvky. Ty ovšem chybí v celé Praze! Když se podíváme, jak Praha vypadala před 150 lety, tak vidíme, kolik bylo všude různých kašen, lidé je potřebovali. Všechny ale zmizely, ačkoli dnes by plnily nový účel ochlazování prostředí. Vodní plochy jsou v Praze obecně nedostatečně řešeny. Je sice skvělé, že IPR vypracoval koncepci vltavských břehů, ale chybí koncepce přítoků Vltavy, především Botiče. A třeba o pražské studánky se nestará nikdo. Co se týče čtvrtí, které se o něco snaží, tak například Praha 8 se docela věnovala revitalizaci parků, dokonce na to vyhlásila architektonické soutěže, což je skvělé. 

A jak jsou na tom jiná česká a moravská města, máme tu nějaký dobrý příklad?

Horka malé obce tolik netrápí, do přírody tam utečete snadněji, ale i menší města se snaží zlepšovat svoje prostředí a komfort svých obyvatel. Například Litomyšl pracuje na regeneraci říčky Loučné. V Semilech mají kompletní projekt, který řeší, jakou úlohu má řeka ve městě, a něco podobného teď chystá i Písek. Líbí se mi Plzeň, která má zpracovanou koncepci veřejných prostranství, tak se to snad i úspěšně zrealizuje. A hodně dělá Brno, které se snaží vyhlašovat soutěže na parky i regulační plány nové zástavby.

Zeleň v ulicích Sofie

Co zahraniční inspirace? Nejčastěji se mluví o městech jako Barcelona, jaké jsou vaše tipy?

Co se zeleně v ulicích týče, tak vzorem by nám možná trochu překvapivě mohly být i Sofie nebo Bukurešť. Oproti Praze jsou tam ulice zelenější, s více stromy. Nemají sice takové velké parky jako Praha, ulice mají ale hodně příjemné. Možná je to tím, že tam elektřina víc vede vzduchem, takže třeba tolik nebojují o ty sítě. Na druhou stranu jsou tam často užší ulice, takže tam asi není jednoduché všechno poskládat, a přesto se jim tam stromy vejdou. Asi je to dané i tím, že se s horky potýkají už dlouho a vědí, jak strom nebo vodní prvek dokážou pomoci.

Mohl bych zmínit i Lublaň, která asi před dvěma lety získala titul Zelené město Evropy, což je mimochodem soutěž, kam se česká města vůbec nehlásí. Asi mají pocit, že už jsou zelená dost. A samozřejmě zmiňovaná Barcelona nebo Kodaň. Z těch bychom si mohli vzít příklad v tom, jak se snaží život ve městě zpříjemnit. Mě třeba fascinuje, jak jsou v Barceloně dětská hřiště na náměstích, která jsou tam obecně hodně strukturovaná. Není to prázdná plocha s jednou kašnou, ale jsou tam stromy, tržnice, hřiště a strašně intenzivně to tam žije. Tady se vždycky říká, že u nás to nejde, že tam je teplo a lidi jsou do půlnoci venku a podobně. Něco podobného přitom můžete vidět i ve Skandinávii, kde není tepleji než u nás, a venkovní prostředí přesto masivně využívají. Říkají ale, že jim to trvalo třeba třicet let, než náměstí přestala být parkovišti a než začali plnohodnotně využívat veřejný prostor. Takže čím dřív s těmihle změnami začneme tady, tím líp!

„Všechny stromy bych tady nechal, i další vysázel, jenom ten před mým oknem bych pokácel.“ Poslechněte si, proč je tak těžké zazeleňovat vnitrobloky, jak zvládají starost o životní prostředí v Ostravě a co si myslí architekt Petr Lešek o Metropolitním plánu a IPR.