Polibek múzy, nebo banalita? Sorrentino v Parthenope zase mluví o kráse, chytřeji, než se zdá

„Asi bych ho uměl stručně, cynicky strhnout jako falešný pomník kráse, jako přehnanou sentimentalitu, mix prostopravd a formálního sebeopájení, ale nemůžu,“ popisuje Aleš svůj komplikovaný vztah k novince Paola Sorrentina Parthenope, dalšímu snímku o autorově rodné Neapoli. „Ten film mě absolutně vtáhnul ve spoustě momentů, miluju jeho tempo a rytmus, je to esteticky pronikavé pojednání o filmové kráse.“

I Tomák svedl s novým Sorrentinem gigantický mentální souboj. „Je snadné to shodit, jako to dělají mnohé zahraniční recenze mluvící o sebeparodii. Jenže často z pozic, kdy cení právě ta jeho nejproblematičtější a nejpatetičtější díla jako Mládí, za které získal přízvisko jakéhosi novodobého Felliniho. Je otázka, jestli je to pochvala a jestli není trochu anachronické stavět dnes ty filmové světy z velkých obrazů a metafor.“ Ale nakonec také částečně docenil tenhle problematický „love letter“ Sorrentina Neapoli a jistým velmi abstraktním myšlenkám.

Dá se podruhé vyhrát Hru na oliheň? Mají Aleš s Tomákem Vysvětlení všeho? Cítí se Vítek jako Odysseus po dvaceti letech války? Bojoval by Aleš za mír? Proč si Maria Callas nechala neustále stěhovat klavír z pokoje do pokoje? A kolik kalorií má akčňák Ad Vitam? Kilo býčích koulí a 88 dávek protijedu.