Politika stranou. Jak v březnu 1965 Louis Armstrong okouzlil Prahu

Praha byla v roce 1965 pro Armstronga první a nejdelší zastávkou na jeho turné po východní Evropě a Spolkové republice Německo. Během čtyř týdnů procestoval z východního bloku kromě Československa také Německou demokratickou republiku, Rumunsko, Jugoslávii a Bulharsko. Ten samý rok v červnu se ještě do Evropy jednou vrátil, a to do Budapešti, kde na tamním Népstadionu koncertoval pro 91 000 lidí.

Armstrong, známý pod přezdívkou Satchmo („Velká huba“), strávil v Praze deset dní a v Lucerně se svou kapelou All Stars odehrál devět koncertů, moderovaných dvojicí Suchý-Šlitr. Kromě toho stihl ještě navštívit divadlo Semafor nebo absolvovat prohlídku svatovítské katedrály a obrazárny Pražského hradu. Jeho návštěva byla mimořádnou společenskou událostí, kterou zdejší média, včetně tehdejšího Československého rozhlasu, sledovala velmi pozorně. Dokladem je i televizní dokument Hallo Satchmo z dílny Jana Špáty.

Černošský jazz nevadí

Živá vystoupení Louise Armstronga znamenala pro Československo roku 1965 něco neskutečného. Země se sice od druhé poloviny padesátých let (zvláště pak po XX. sjezdu KSČ v roce 1963) začala v kulturní oblasti pozvolna otevírat západním trendům, ale hvězda Satchmova formátu doposud do ČSSR nikdy nezavítala.

V 50. letech byl totiž v Československu jazz coby americký produkt nežádoucím zbožím. Jedinými trpěnými jazzovými skladbami se ve výjimečných případech stávaly ty od černošských autorů. Proč? Komunistický režim demonstroval na příkladu nerovného postavení černochů v americké společnosti zkaženost USA.

Při schvalování Armstrongova turné do Východní Evropy hrál i tento politický kalkul komunistických pohlavárů jistě svou roli. Pro socialistický blok byl příjezd černošské jazzové hvězdy způsobem, jak v době kulminující beatlemánie alespoň částečně nasytit vzrůstající poptávku mladých lidí po západních hudebnících. Jazz byl přitom v porovnání se vzrůstající oblibou rock’n’rollu, pro který se v ČSSR vžil název big beat, z ideologického hlediska ještě tím méně „závadným“ hudebním stylem.

Čtěte také

Marihuanu kouřil celý život, nikdy to ale netajil. Příběhy slavných: Louis Armstrong

Americký ambasador

Armstrong přijíždí do Prahy na vrcholu sil. Jeho novinka „Hello, Dolly!“ sesadila v hudebních žebříčcích roku 1964 z prvního místa hit Beatles „Can’t buy me love“. Satchmo je milován po celém světě a jeho pověst ho předchází. Turné po východním bloku ho přesto staví do delikátní pozice.

Prvním důvodem je role jazzu jako nástroje americké politiky během Studené války. Ministerstvo zahraničí Spojených států vysílalo od poloviny padesátých let špičkové černošské jazzmany včetně Armstronga do ciziny jako kulturní ambasadory. Hudbou měli šířit to nejlepší z americké kultury a také rozptýlit dohady o utlačování práv černochů v USA. Přestože Armstrongovo turné do východního bloku v březnu 1965 americké ministerstvo zahraničí nijak nesponzorovalo, Satchmo si musel být dobře vědom, že od něj americké úřady v politických otázkách očekávají loajální přístup.

Druhým důvodem je pak incident ze 7. března 1965, přenášený americkými televizemi, kterému se záhy začne říkat Krvavá neděle (Bloody Sunday). Ve státě Alabama příslušníci Národní gardy a policisté během mírového protestního pochodu surově napadli aktivisty za práva Afroameričanů v čele s Martinem Lutherem Kingem. Armstrong k této události vydá v Kodani, těsně před příletem do Prahy, sebevědomé prohlášení, které převezme řada západních deníků: „I Ježíše by zbili, kdyby byl černý a účastnil se pochodu.“

Louis Armstrong|foto:autor neznámý, Library of Congress, Library of Congress Prints & Photographs Division Washington, CC0 1.0, ©

Není to poprvé, co se takto vymezí vůči americké vládě, poprvé tak učinil už v roce 1957, kdy odmítl odjet na turné do SSSR na protest proti rozhodnutí arkansaského guvernéra zablokovat přístup do střední školy Little Rock černošským studentům. O osm let později ho ale zpráva o Krvavé neděli zastihne už v Evropě, těsně před začátkem turné. Na politická gesta jako v roce 1957 už není čas.

Tiskovka o všem a o ničem

V archivu Českého rozhlasu se nám dochoval záznam tiskové konference, kterou Armstrong 12. března 1965 uspořádal pro československé novináře v hotelu International. Zájem o ni byl tak obrovský, že ve vyhrazené místnosti nebylo téměř k hnutí a tlumočící Lubomír Dorůžka měl co dělat, aby přes množství fotoaparátů viděl na dotazující se novináře.

Armstrong na padesátiminutové konferenci působil unaveným dojmem, odpovídal stručně, ale trpělivě. Zodpověděl dotazy na svůj hudební vkus, soukromý život nebo okomentoval volnočasové aktivity svého manažera, který jako velký psí fanoušek přivezl do ČSSR samečka pudla jako dar pro Klub pěstitelů pudlů.

Hned první otázka ale mířila na jeho stanovisko k rasovým nepokojům v USA. Tázající se novinářka citovala jeho kodaňské vyjádření a žádala, zda by ho mohl rozvést. Satchmo ale diskuzi na toto téma rozvíjet příliš nechtěl – popřel, že by citované vyjádření kdy řekl a přiznal pouze, že je mu z amerických událostí smutno a že je potřeba finančně podpořit sbírky, které pomohou rasové problémy v USA překonat.

Podobně diplomaticky se Armstrong vyjádřil i k otázce, co by udělal, kdyby ho zvolili americkým prezidentem. Řekl, že by jím být nechtěl, protože jeho životem je hudba, ne politika. Archivní nahrávka Československého rozhlasu však v případě této odpovědi není úplná, chybí na ní konec Armstrongova vyjádření. Máme-li věřit vzpomínkám hlavního pořadatele Satchmových vystoupení v Lucerně Františku Spurnému, Armstrong se dále rozpovídal o tom, že on sám má minimální potřeby, a tak i dnes většinu svých příjmů dává Martinu Lutheru Kingovi pro jeho boj za rovnoprávnost ras – a jako prezident by v tom pokračoval. Jak už ale bylo řečeno, důkaz tohoto jistě nejodvážnějšího Armstrongova politického vyjádření pro média během jeho pražského pobytu ve zvukovém archivu Českého rozhlasu chybí.

Dozvuky turné

Louis Armstrong pobyt v Československu zpětně hodnotil velmi kladně, uchovával si na něj hezké vzpomínky. Dokazuje to např. jeho rozhovor pro Svobodnou Evropu z 10. února 1968 nebo vyjádření jeho manželky Lucille Armstrongové, která v srpnu 1974 – tři roky po manželově smrti – navštívila Československo ještě jednou.

Za svá střídmá politická stanoviska během východoevropského turné si ale Armstrong v afroamerických novinách vysloužil kritiku. Ta reagovala až na jeho tiskovou konferenci ve Východním Berlíně z 20. března 1965, kde podobně jako v Praze otázku rasových nepokojů v USA zahrál do autu.

Čtěte také

Příběhy slavných: Louis Armstrong

Otázka práv Afroameričanů ovšem Satchmovi lhostejná nebyla. Své přesvědčení si však povětšinou nechával pro sebe. Svou tvář nepropůjčil k politickým cílům ani americké vládě, ani socialistickému bloku. Ve Východním Berlíně se sice na tiskové konferenci vyhnul kritice USA, do koncertního repertoáru ale zařadil píseň Black and Blue, kterou nehrál aspoň deset let a jejíž text zní: „Mým jediným hříchem je moje pleť. Co jsem udělal, že jsem tak černý a modrý?“ Svůj postoj tím dal najevo způsobem, který by žádné vyjádření na tiskové konferenci nepřebilo.