Polski podzim v Hergot!u: Nejmenší menšina, největší rodina

Do Vratislavi přijíždíme nevyspalí a potlučení z noční cesty v lůžkovém vagonu. Vratislav je ale přívětivé město, staré a mladistvé zároveň. Představte si hipsterskou kavárnu, kde vám horkou mátu dají zadarmo. To je Vratislav.

V knihovně místní lékařské fakulty na nás čeká paní Mariola Abkowicz. Milá paní knihovnice je Karaimka – příslušnice etnické skupiny turkického původu, která má kromě jiného i své náboženství. K tomu nelze konvertovat, jako Karaim/-ka se člověk musí narodit. Náboženství je to specifické: vzniklo jako forma judaismu, postupně se ale obě náboženství od sebe vzdálila natolik, že to spolu s kulturními specifiky Karaimů nakonec vedlo k tomu, že je dnes chápeme zvlášť. Karaimové respektují proroky jiných náboženství a není pro ně problém modlit se otčenáš, protože není v rozporu s jejich posvátnými texty a principy víry.

Podle sčítání lidu z roku 2011 se ke karaimské národnosti v Polsku hlásí 346 lidí. Většina z nich přitom karaimské náboženství už nevyznává a v komunitě „nejmenší menšiny, největší rodiny“ – jak se Karaimům někdy říká – se nepohybuje. V úzkém kruhu ale tradice žije.

Kromě Polska žijí Karaimové hlavně na Krymu, v Rusku a v Litvě. Znalo je ovšem mimo jiné i předválečné Československo – karaimské předky má například spisovatel Michal Ajvaz.