Pomalá televize: Od Warhola k reality show o sýkorkách

Za předchůdce pomalé televize se považuje film Andyho Warhola Spánek z roku 1963. Warhol tehdy pět hodin a dvacet minut natáčel spícího básníka Johna Giorna a svůj anti-film pak promítal v galeriích a alternativních kinech. Záznam spícího Davida Beckhama promítala jako variaci na Spánek v londýnské National Portrait Gallery umělkyně Sam Taylor-Wood.

I americké televizní stanice mají s pomalými pořady starou zkušenost, v roce 1966 televize WPIX na Vánoce vysílala záznam hořícího dřeva v krbu podkreslený koledami. Britská společnost Video 125 už třicet let prodává VHS kazety s několikahodinovými záběry ubíhající cesty z vlaků křižujících Anglii, Wales a Skotsko, zaniklá německá Bahn TV vysílala to samé v pořadu Bahn TV In Fahrt. V Česku je známý estonský krmelec, lesní stream webkamery umístěné v jeho blízkosti má dokonce i svůj český facebookový profil.

Andy Warhol Sleep 1963 from screen_tests on Vimeo.

Ve velkém to ale rozjela až NRK. Norská státní televize, která je zároveň součástí největší mediální organizace v zemi, vysílala kromě záznamů cesty lodí nebo vlakem několikahodinový pořad, ve kterém se pletly svetry, nebo přímý přenos od krbu, ve kterém hoří dřevo (diváky pořad rozdělil na dva tábory – zastánců pokládání dřeva kůrou vzhůru a kůrou dolů.) Producenti v rozhovorech přiznávají, že jim připadalo legrační dovést do konce nápad, který jako by někdo vymyslel nad ránem na konci večírku, a úspěchem si vůbec jistí nebyli. Všechny pořady však měly obrovský ohlas a sakte-tv, tedy pomalá televize, se loni stala norským slovem roku.

Podle statistik drtivá většina lidí pořady pomalé televize nesleduje celé, těch, kteří se však alespoň na chvíli fascinovaně podívají, je ale opravdu hodně. Pletení svetrů si pustilo přes milion lidí, budka ve tvaru minikavárny má obří úspěch na sociálních sítích. I pětidenní cestu lodí lidé freneticky sledovali a komentovali na Facebooku a Twitteru a „pozdravit“ ji vyšla i norská královna.

Krmelec v Estonsku |foto: oficiální Facebook komunity Estonský krmelec

Úspěch pomalé televize přirozeně znamenal nespočet reakcí, podle kterých jsou hořící polena v krbu logickou odpovědí na „rychlou dobu“, místní noviny a weby se snažily úspěch pořadů, které zatím napodobili jen Švédové, vysvětlit pomocí rozboru norské národní povahy. Zájem vyvolaný pořady pomalé televize připomíná i to, že televize snese ledacos a obsah jejího vysílání by mohl být při větší ochotě experimentovat různý. Stuart Heritage z Guardianu si představuje verzi televize, kterou připodobňuje k vysílání během olympiády. „Pamatujete si přepínání z jedné sportovní disciplíny na druhou? Nebylo by skvělé, kdyby stejným způsobem fungovala pomalá televize o mnoha kanálech? Byl by to svět neomezených možností. Mohli byste přepínat mezi hemžením v mraveništi, přenosem z čekárny u doktora a poletováním nafukovacího balónku.“

Produkční společnost LMNO, která vyráběla reality show The Little Couple o každodenním životě páru trpaslíků nebo pořad, ve kterém si celebrity zkoušely všední povolání, chce prý pomalou televizi přizpůsobit americkému publiku. Nic konkrétnějšího ale kromě plánu vysílat už toto léto zatím nezveřejnila. I pokud by právě LMNO se svou verzí pomalé televize neuspěla, bude zajímavé sledovat další pokusy vysílat reality shows, ve kterých se nic neděje, NRK se kromě nastolení konverzačního tématu pro velkou část národa podařilo připomenout, že televizní vysílání může být od základů jiné, než jsme zvyklí.

Sýkorčí Piip-show můžete sledovat tady.