Potřebujeme kultivovat odpor proti moci obrazů, říká zakladatel vizuálních studií W. J. Mitchell

4. říjen 2021

Když se tvoří seznamy četby v seminářích vizuální kultury, jméno W. J. Mitchell v nich nesmí chybět. Autor vlivné knihy Teorie obrazu, která česky vyšla před 4 lety, už několik desítek let spojuje humanitní a uměnovědné teorie. Nechce nic menšího než odhalit vliv, jaký na nás má reklama nebo všudypřítomná fotografie. Rozebírali jsme, jak se v přílivu obrazů vyznat a proč se vyplatí dívat se na rychlý svět spíš pomalu.

V rozhovoru, který doprovází český překlad Teorie obrazu, říkáte, že jste si jednou koupil Mustang, a pak vám došlo, že vás obalamutila reklama. Vizuální kulturu zkoumáte už nějakou dobu. Jste po všech těch letech vůči svodům obrazů odolnější? 

Jsem díky němu velmi všímavý vůči všem těm obrazům, kterým jsme v každodenním životě vystavení. A tím myslím nejen vůči médiím, ale mnohem skromnějším, domáčtějším. Zajímá mě, jakými věcmi se lidé obklopují, co sbírají, co je pro ně důležité, čím si dekorují byt. Taky dnes politiku chápu do velké míry skrze obrazy, skrze utváření image. Každý politik dnes má spoustu konzultantů, kteří se snaží vytvořit jeho značku. Nejviditelnějším příkladem je Trump.

W. J. Mitchell (* 1942) je spoluzakladatel oboru vizuálních studií, autor vlivných knih Teorie obrazu (1994, česky 2017) nebo What Do Pictures Want? (Co obrazy chtějí, 2005), profesor angličtiny a dějin umění na University of Chicago.

Jeho předobrazem je profesionální wrestler, ten druh, který zcela očividně podvádí a lže, ale nekonečně se chvástá. Všechno, co udělá, je nejlepší, postrádá stud a nikdy se za nic neomluví. I kdyby chtěl, jeho poradci mu řeknou, že musí držet tvář, značku. Nikdy necítit vinu, nikdy se nestydět, tvářit se jako neomylný. Tak bohatý a mocný, že se vás nic nemůže dotknout. Trump je extrémním příkladem toho, jak se obrazy a image v Americe tvoří a kultivují.

Kultivace obrazů je velké téma už dlouhou dobu. Není to hlavní, co se změnilo, způsob, kterým obrazy mezi lidmi cirkulují?

Ano, změnilo se médium. V době rozhlasu mohl Franklin Delano Roosevelt skrývat svoje postižení obrnou. Nikdy se nenechával fotit v kolečkovém křesle, dával si na to velký pozor. A většina Američanů nikdy nevěděla, že nemůže chodit. Zároveň velmi kultivoval svůj hlas. Každé sobotní ráno měl rozhlasový pořad Fireside Chats (Hovory u krbu), který se vysílal od pobřeží k pobřeží.

Byl velmi intimní a lidé si ho spojovali s jakousi strýcovskou, dědečkovskou postavou. Moudrým, přemýšlivým mužem, který s nimi vážně mluví o stavu země. Působilo to, jako kdyby byl s vámi v obýváku a jen si s vámi povídal. Takže image může být klidně i akustická, a i tak velmi pečlivě vytvořená a silná. Jeho projev k útoku na Pearl Harbor, slova „Včerejší den, 7. prosinec 1941, je datem, které bude přežívat v hanbě“ se vypálila do mysli celého národa z rozhlasových přijímačů. Dalším příkladem je samozřejmě Hitler, kterému se podařilo skvěle ovládnout rozhlasovou image.

Když se mediálního teoretika Marshalla McLuhana kdysi ptali, co ho ponouklo k tomu přemýšlet nad médii jako nad samostatným oborem studia, vůbec neváhal. Odpověděl, že to byly Hitlerovy rozhlasové projevy. Když je prý slyšel, okamžitě si uvědomil, že je to síla, s níž se musíme vypořádat. Bylo to jak o politikovi, ale taky o způsobu, kterým dokázal nakládat s médii. A vytvářet svůj obraz.

Hitler a Roosevelt ale neměli na rozdíl od Trumpa Instagram nebo memy. A na memy jsem se chtěl zeptat, protože jsou jedním z vizuálních žánrů, které jsou celkem nové. Není to další z – abych použil váš termín – obrazového obratu, další proměny obrazové kultury do nové podoby?

Taky si to myslím. Obrazových obratů bylo a je mnoho, vždycky záleží na konkrétní osobnosti, která vycítí příležitost a potenciál nového média. Když Trumpovi Twitter a Facebook zrušily účet, byla to pro něj obrovská rána. Tyto sítě byly jeho způsob, jak udržovat intimní vztahy se svým publikem.

Vizuální studia a další obory, vaše práce nebo třeba dílo Marshalla McLuhana nebo Rolanda Barthese se už delší dobu snaží sílu obrazů rozkrýt, dekonstruovat. A pak jsme dostali Trumpa. Zdá se, jako kdyby vizuální, politicko-obrazová gramotnost nebyla na tak dobré úrovni, jak bychom mohli doufat.

To je fér otázka. Když se já a mí kolegové zabýváme kritikou obrazů, samozřejmě doufáme, že to něco změní, že si lidé začnou všímat skrytých cest, kterými se moc projevuje, skrytými nebo očividnými sděleními, která využívají našich emocí. Chceme kultivovat metody odporu proti moci obrazů. Jenže taková naděje vždycky prakticky nutně skončí zklamáním. To neznamená, že nestojí za to se o to snažit. Někdo si z toho vždy něco vezme. Jsem osobně přesvědčený, že nic jako ztracený případ neexistuje. Ano, sice můžete prohrát, ale když neděláte nic, prohrajete určitě. 

Právě jeden takový ztracený případ řeším. Barack Obama chce v mém sousedství, tady v Chicagu, postavit muzeum svého prezidentství. A chce k tomu využít 20 akrů národní památky, 150 let starého Jackson parku, díla nejlepšího amerického krajináře. V srpnu mají přijet Obamovy buldozery a srovnat ho se zemí.

Čtěte také

Je to osobní image, která se stává materiální. Obama chce postavit obrovskou budovu o 23 poschodích, která bude skládat poctu jeho odkazu. Fandil jsem mu, ale přesto si myslím, že tohle jeho odkaz pošpiní. Bojuju s tím, jak můžu. Je to složité, je to převážně afroamerická čtvrť, je těžké se tak Obamovi postavit. Ale co mám dělat? Pokračuju v tom.

Jak vůbec udržujete krok s tou neustále a rychle se měnící vizuální kulturou kolem nás? Máte TikTok? Máte Instagram?

Nezvládám to. Nikdo s ní nedokáže držet tempo. Je to neustálý a nekončící příliv. Pokud by obrazy byly déšť, planeta by byla už dávno zatopená. A v jistém smyslu je. Proto je podle mě důležité se zastavit. Praktikovat něco, čemu říkám pomalé dívání se, místo toho klipovitého sledu jednoho obrazu za druhým. Když mě něco zaujme, objeví se něco zajímavého, co se něčeho ve mně dotkne, zastavím se a ptám se sám sebe proč. Co na tomhle konkrétním obrazu je? Proč z proudu vystupuje? Ne vždy mě to přivede k něčemu zajímavému – je to podobné jako rybaření. Občas něco chytnete, občas to pustíte, občas ne.

Před dvaceti lety jsem napsal knihu o dinosaurech. K tomu mě inspiroval první Jurský park, který jako první film vůbec použil digitální animaci. Stal se z toho obrovský fenomén a mě zajímalo, proč nás dinosauři tak fascinují. Co na těchto dávno vyhynulých tvorech je? Jednou z věcí je fakt, že v Americe jsou dinosauři součástí základního vzdělání. Pak jsou tu ty asociace s draky, násilím. A od pouhé recenze filmu jsem se dostal k výzkumnému projektu. Bylo to jako rozmotávání klubka, které mi otevřelo celý nový svět, jak o dinosaurech a konotacích tohohle vizuálního fenoménu přemýšlet. Tehdy jsem na návnadu nalákal šťastný úlovek.

Studovat obrazy je docela podobné, jako když jste biolog a studujete životní formy. Občas přijde nějaký obraz, stane se virální, zasáhne obrovské množství lidí. Stejně to bylo s Jurským parkem – který otevírá otázky masové kultury, dětské kultury, vědecké kultury a kultury vědeckých přehlídek nebo muzeí. Bylo to úžasné téma, moje dosud nejlepší případová studie jednoho konkrétního obrazu.

Jste autorem termínu obrat k obrazu. Dnes se mluví o obratu k algoritmu, kdy velkou část naší vizuální kultury tvoří počítače, neuronové sítě. Teoretik a umělec Trevor Paglen tvrdí, že dnes je většina obrazů tvořená stroji a určená strojům. Co na to říkáte? Je to zcela nová vizuální kultura, nebo jen to, co známe, pouze vytvořené lepšími počítači?

Když se mě někdo ptá na to, jestli je něco nové nebo staré, odpovídám automaticky: ano. Algoritmický obrat je samozřejmě něco nového, o tom není pochyb, ale algoritmické myšlení je s námi už od vynálezu počítačů. Odmítám se rozhodovat mezi tím, jestli je to nové nebo ne. Ve skutečnosti je podle mě nejzajímavější zamyslet se, v čem je to zároveň nové i staré.

Pokud by to byla zcela nová věc, nikdo by ji nechápal. Bez prvků starého bychom jí nebyli schopni vůbec rozumět. Zároveň se třeba algoritmický obrat od starých obrazů v něčem liší.

Vždycky je to kombinace. Inovace a kontinuita v jednom. To je na historii kultury ohromně zajímavá věc. Během nějakých osmi set let Byzantské říše se její styl tvorby obrazů nijak nezměnil. To je mimochodem důvod, proč se v historii byzantského umění málokdy dočtete o konkrétních umělcích, protože všichni dělali to stejné. Během dějin se střídají období pomalých a rychlých změn. Místo jasné odpovědi na to, jestli je něco úplně nové nebo ne, mě zajímá, jak se můžeme na nějakou věc dívat oběma kategoriemi. 

Bavíme se během pandemického klidu po druhé vlně koronaviru. Zaujalo vás na krizi a třeba její vizualitě něco? 

Zrovna jsem publikoval esej Present Tense 2020 (Přítomný čas 2020) o čase, v němž se nacházíme. V čem se pandemický čas a jeho prožívání liší? Jako stát i celá planeta jsme prošli ohromnou změnou, izolací, museli jsme zakrývat tváře, používat videokonference a internet vlastně na ohromnou část našeho života. Proměnil se ale celý náš pocit z běhu času. Lidé o roce 2019 mluví, jako kdyby proběhl v jiném století. S tím se pojí taky pocit zastaveného, mezičasu, zmrazeného okamžiku.

Vedlo mě to ke zkoumání způsobů, kterými si čas představujeme. Jaké jsou obrazy času, které strukturují naše vnímání světa. Podtitul zmíněné eseje zní Iconology of Time (Ikonologie času). Začal jsem se ptát nejen na to, jaké obrazy ke mně promlouvají, ale po kterých obrazech saháme my, když se chceme zorientovat v běhu času. Samozřejmě jich je mnoho – jsou to například zařízení, jako jsou hodiny nebo přesýpací hodiny, či náboženské představy začátku a konce času.

V eseji mám ilustraci spirály, která naznačuje naše dělení času. Od okamžiku, přes chvíli, dobu, epochu a tak podobně. Čas totiž neustále dělíme. A mě zajímá, jaké jsou síly, díky kterým nám nějaký úsek času dává smysl, jaké ho rámují.

Čtěte také

Napadly mě čtyři. Jednak je to náš vlastní čas, náš omezený lidský život, náš životní příběh, jenž končí smrtí. Náš věk. Pak je tu kolektivní historie, což může být vaše rodina, rodiče, prarodiče, nebo dějiny, národa, etnika, státu, města. Vaše identita nikdy není jen o vás, ale vždycky jste součástí nějakého celku, který sdílí nějakou představu času. 

Napadá mě, jak do toho promlouvají mediální obrazy. Taky rozdělujeme čas na před 11. zářím a po něm, máme v hlavě obrazy hořících mrakodrapů nebo lesů Austrálie.

Ano, souvisí s tím i představa časového zlomu. Třetím způsobem, kterým se v čase orientujeme, jsou nástroje, mechanické měřiče času, jako jsou hodinky, přesýpací hodiny, chronometry a tak dále. Ty mají své vlastní dějiny. Máme za to, že měří nějaký objektivní, nelidský čas. Jako kdybychom my lidé vymysleli tyto přístroje, protože jsme si všimli, že náš osobní čas je nestálý, nejistý. My dva jsme se museli dnes sladit podle objektivního času, abychom si zavolali. Posledním časovým orientačním bodem je čas přírodní. Rotace planety, roční období. 

Co je na čase, v němž se nacházíme dnes, zvláštní, je konvergence všech čtyř těchto časových vektorů – novými a bezprostředními způsoby. Nejlépe je to vidět na klimatické změně. Zaprvé to není nějaká budoucí záležitost, možný vývoj, ale je tady, cítíme to. Náš osobní lidský život je najednou v jednoznačném spojení s celou planetou, kterou nový stav věcí mění. Pandemie jednou skončí. Klimatická změna dočasná není. Velmi dlouhodobý časový horizont a přítomný okamžik se propojují. Je to čas zvláštní intenzity. Historici takovým obdobím říkají epochy.

Jak jste řekl, 11. září, 1989, data v běhu dějin značí nové časové kapitoly. Takže sice máme kvantitativní měření, podle kterého je jeden rok stejný jako druhý, ale sami víme, že to tak cítit není. Rok 2019 je úplně jiný než 2020, i když mají přesně ten stejný počet hodin.

Jak souvisí Jurský park, přesýpací hodiny a Donald Trump? Poslechněte si rozhovor se zakladatelem vizuálních studií W. J. Mitchellem.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.