Požitky, mizérie a červené flip-flops. Z jakých hudebních zážitků jsme měli v roce 2017 husí kůži?

Vítej v pekle
Karel Veselý, hudební publicista

Jsou tři hodiny ráno, konec března, sedím kdesi na periferii města v promrzlém autě a z reproduktoru hraje ta písnička. Znova a pak znova a zase znova. Svět se roztočil a nechce přestat. Slovům ve španělštině nerozumím, Arca mi ale zpívá asi tohle: „Tak ses zamiloval. Přiznej si to konečně. Vítej v pekle!“ Anoche mi zní jako všechny lovesongy světa dohromady, do táhlých smyčců a klavíru se sypou křupavé beaty a já přemýšlím, jak to celé ustojím, jak s tím naložím. „Včera v noci jsem brečel štěstím a kvůli tomu, jak zvláštně se najednou cítím.“ Už tam tuším, jak to asi dopadne, jak to bude celé ještě bolet, ale zastavit to nemůžu. Je to silnější než já.

Rave na ukrajinské frontě
Lucia Udvardyová, hudební publicistka, Východiska

Nej hudebních zážitků bylo v roce 2017 víc: třeba free party v opuštěné nemocnici na hoře Medvednica nad Záhřebem. Nekompromisní basy se ráno ztrácely v ozvěnách a mlze lesa, občas až s hororovým nádechem à la Blair Witch. O několik měsíců později sedím v bulharské Varně a mluvím s americkým technařem o důležitosti DIY kultury. Listopad 2017: hledáme warehouse na industriální periferii Lvova, kde se tu noc má konat akce Hypnohouse. Hlavní hvězdou je elektro producent Bejenec (čti Běženec) ze separatistického Doněcku na východě Ukrajiny.

Požitky a mizérie
Viktor Palák, moderátor pořadu Echo

Byl čtvrtek a ve Veletržním paláci v Praze právě začínal třídenní festival Lunchmeat. „Lumisokea bude jeden z vrcholů, musíš dojít,“ říkali kamarádi, tenhle večer ale měly odpálit docela jiné rytmy. Na Žižkově se totiž zrovna připravoval Craig Clouse a jeho dva bubeníci. Hlava Shit & Shine a dva parťáci u bicích tak minimálních, že by rozesmály i pankáče. Názvy dvou letošních alb této skupiny říkají vše podstatné: jedno se jmenuje Some People Really Know How to Live a to druhé se jmenuje Total $hit!. Požitky i mizérie, ze které vysvobozují zase požitky (a trocha nutné poťouchlosti) – rok 2017 v kostce.

Husí kůže na první poslech
Veronika Ruppert, moderátorka Modeschau

Letos mi udělala velkou radost nová deska Zoly Jesus, nazvaná Okovi. Zola je pro mě srdcovka od prvního poslechu před sedmi lety. Je hrozně zajímavé sledovat, jak se vyvíjí její přístup k hudbě i vystupování před publikem. Na začátku bylo jasné, že by na pódiu nejradši ani nebyla, lezla po zemi celá v černém, s minimálním osvětlením, ale ten hlas a hudba byly neskutečně silné. Když jsem ji pak viděla po několika letech stát v bílém oděvu v jasném světle zpříma a tváří v tvář publiku, byla jsem nadšená, ale přišlo mi, že se hodně kontroluje. Letos jsem měla štěstí zažít její koncert v krásném starém divadle Thalia Hall v Chicagu. Bylo to elektrizující, jako by se konečně našla. Sršela sebevědomím, měla kontrolu nad situací, přitom hlavu i tělo naprosto ponořené do hudby. Husí kůže a láska na první poslech. Nádhera.

Ponořit se do ticha
Pavel Klusák, hudební publicista a moderátor pořadu Echo

Nezapomenutelný pro mě zůstává Amsterdam Wandelweiser Festival: týdenní ponor do hudby skladatelů, kteří pracují se střídmostí, enigmatičností, tichem, ale i dlouhými drony. Existenciální, filozofická i fyzická věc. Zenové duo performerů Rie Nakajima & Pierre Berthet jsem nejdřív viděl čarovat v Glasgow, abychom ho v říjnu dovezli na MFDF Ji.hlava, další zážitek roku. Debutové album kvartetu Pátí na světě, nazvané Uniori (Polí5), pro mě jde skvěle a na světové úrovni ve stopě tradice divných a krásných písní, jak je dělali třeba Brian Eno s Johnem Calem. Slabší ohlas Pátých na světě, anebo výtečného alba Dagmar Voňkové Hostina, přičítám mírnému, ale citelnému ageismu v české hudební publicistice.

Budovat nejen online komunitu
Adéla Sobotková, moderátorka pořadu Echo

2017 si hudebně budu pamatovat hlavně jako rok, kdy jsem sama začala s DJ sety, a taky jako rok, kdy se v Praze rozjelo hned několik nových hudebních projektů, které fungují na komunitní bázi. Jedním z nich je vznik online platformy BCAAsystem, tedy nepravidelného živého vysílání s mezinárodní účastí na Facebooku a YouTube. Mimo to BCAA pořádají přednášky a diskuze s umělci a současnými filozofy, online výstavy a začali fungovat i jako hudební label. Na platformu jsou také navázané hudební projekty McLaren Surface a Reaper Death Seal Corporation, které tvoří producenti Eva01 a Bilej Kluk. To jsou pro mě letošní objevy (nejen) české elektronické scény. Za necelý půlrok se jim povedlo i vystoupit z online prostředí a uspořádat první vysoce koncepční klubovou performance v rámci letošního festivalu PAF v Olomouci. Moc se těším na všechno, co chystají a kam až se s takovýmhle tempem dostanou.

Nezradit sama sebe
Milan Trachta, moderátor pořadu Scéna s Banánem

Samotného mě to trochu překvapuje, ale nejsilnějším zážitkem pro mě byl koncert v rámci letního festivalu Fluff, který probíhal na rokycanském letišti. Neočekával jsem, že některá kapela zde předvede vystoupení srovnatelné s intenzitou klubového koncertu. Když ale na hlavní pódium nastoupili Sect, všechno kolem přestalo existovat. Kapela sdružuje skutečné veterány hardcoreové scény 90. let, kteří působili třeba v Earth Crisis, Catharsis, Day of Suffering nebo Cursed, a během svého třicetiminutového setu doslova paralyzovala všechny v dosahu. Šediny, jizvy, vysoká čela, kulatící se bříška, vybledlá tetování, trika kapel, které nikoho nezajímají, ale také hrdá vegan straight edge nálepka jako důkaz, že uvnitř se za posledních třicet let nic nezměnilo. A pak ta absolutní intenzita, esence všeho, co dělalo scénu v 90. letech tak výjimečnou, mix jasných politických postojů, vlastního strachu i odhodlání, reálných emocí a přístupu, který je dnes tak těžké najít. Nebylo to ale zdaleka jen o nostalgii po starých časech, Sect jsou zcela současnou a smysluplnou kapelou s jasným poselstvím, která ukazuje, že nemusíte zradit sami sebe. A že i po čtyřicítce můžete hrát drtivou, nekompromisní muziku, která má sílu vám automaticky zmáčknout ruku v pěst.

Vést dialog
Marie Čtveráčková, hudební publicistka a moderátorka pořadu Scéna s Mary C

V roce 2017 jsem si užívala alba Felicie Atkinson, Klein, Perery Elsewhere, Enchanted Lands, Vince Staplese, Shabazz Palaces nebo Laurel Halo. U poslední jmenované i její koncert v berlínském Funkhausu. Vzhledem k tomu, že se soustředím hlavně na vzdělávací akce, užila jsem si workshop s kolektivem labelu Monika Enterprise, inspirativní přednášku audio inženýrky a producentky Susan Rogers nebo burcující přednášku producenta a manažera Tima Brinkhursta o radikálním sdělení v hudbě. Hlavně jsem vděčná, že jsem mohla všechno zažít a daleko častěji se pouštět do dialogu o hudbě, o jejím společenském vlivu a odpovědnosti osobností v hudebním průmyslu.

Červené flip-flops
Matěj Schneider, redaktor

Nejvíc jsem se letos hudebně i nehudebně dojal, když jsem v Kutné Hoře v průběhu festivalu Creepy Teepee pronásledoval chicagského koblížka a tahouna labelu Teklife DJ Earla. Procházel se po městě ve svém obligátním white tee a hlavně nádherných červených flip-flops, v nichž měl zářivě bílé ponožky. S nedbalou elegancí u toho pojídal zmrzlinu a vypadal i přes červencové dusno naprosto spokojeně. Červené flip-flops jsem si musel během jeho setu i vyfotit.

Pantofle DJ Earla na Creepy Teepee 2k17|foto: Matěj Schneider

Tančírna plná endorfinů
Jarda Petřík, moderátor On Airu a spolupořadatel série Silent Night

Terre Thaemlitz na polském festivalu Unsound předvedl/a, jak umí být deep house nesmírně euforický a melancholický zároveň. Téměř výhradně autorský DJský set, při kterém jako by se zastavil čas. Klavírní jazzové party, nezaměnitelné samply výkřiků a často jen tušený, velmi pomalý deephouseový beat. Místo něj udávaly rytmus sametově nabasované, houpavé linky – to všechno proměnilo hlavní sál hotelu Forum v bezbřehou sonickou tančírnu plnou endorfinů, ze které nebylo kam s konstantním úsměvem na tváři uniknout. Proč také to čiré deephouseové blaho opouštět? Kdybych se mohl za letošní rok pouze jedinkrát vrátit v čase, neváhal bych ani setinu sekundy.

Ničivá hlasitost
Judita Císařová, hudební redaktorka a moderátorka pořadu Špína

První věc, která mne ve spojitosti s rokem 2017 a hudbou napadne, je rozhodně říjnový koncert japonské noiseové šílenosti Melt-Banana. Vystoupení v Underdogs, které trvalo bezmála hodinu, patří rozhodně k tomu nejneskutečnějšímu, co jsem kdy viděla. Při všech těch popových melodiích, doplněných o frenetické a šílené riffy s bicím automatem ovládaným blikajícím controlerem jako od Nintenda, se jen těžko daří chytit dech. A to i díky ničivé hlasitosti. Podobný účinek na mě měli The Body a Uniform na stejném místě.

Obecně mě vždycky hodně dojme a potěší jasně a intenzivně vyzařující láska k muzice. A tou jsou naplněné snad všechny stránky funkového románu Karla Veselého Bomba★funk, který patří k tomu nejzábavnějšímu, co jsem si letos přečetla. Spolu s velkým množstvím punkových koncertů na nepravděpodobných místech a s konečně vydanou deskou noise-punkových Vole hodnotím 2017 jako povedený rok. Opět.