Práce je práce. Viděl jsem hrozné věci, ale postupně jsem si zvykl, říká bývalý šéf běloruských katů

Poslední evropskou zemí, ve které stále existuje trest smrti, je Lukašenkovo Bělorusko. Když jsem tam v únoru 2016 o této problematice natáčel, od disidentů jsem se dozvěděl o existenci jistého plukovníka Olega Alkajeva. Ten měl mezi lety 1996 a 2001 velet zvláštní skupině určené k výkonu poprav. Dlouholetý důstojník v sovětských a později v běloruských věznicích se poté dostal do složité životní situace. Poté co byla jeho služební zbraň údajně zneužita k likvidaci opozičních představitelů, musel opustit zemi i rodinu a odejít do exilu. Zajímaly mě jeho vnitřní pohnutky k službě pro autoritářský režim i názory na otázky viny a trestu. Vzhledem k tomu, že se Alkajev ocitl na černé listině běloruského režimu a dnes žije v Německu, nebylo jednoduché rozhovor uskutečnit, ale poté co se za mě zaručilo několik lidí, jsme se konečně setkali.

Jaká je vlastně podle vás funkce trestu smrti?

Všeobecně se předpokládá, že tato funkce je preventivní a výchovná. Částečně je to pravda. Zkušení kriminálníci to chápou. Mládež tomu nerozumí, nemyslí si to. Ale ti, kdo už byli odsouzeni, mají k trestu smrti opatrnější vztah. Vezměme si třeba některé země. V Rusku se trest smrti nevykonává, platí zde moratorium. V Bělorusku je počet vražd v procentuálním srovnání menší než v Rusku.

Jsou ale země, jako Česká republika nebo Německo, které nemají trest smrti a počet vražd je tam procentuálně mnohem nižší než v Bělorusku, kde se trest smrti stále vykonává.

Oleg Alkajev velel pět let běloruským popravčím četám|foto: Jakub Zvoníček

V Německu žijí Němci. Lidé určité národnosti, řekněme víc progresivní, víc politicky aktivní, vzdělaní. To jsou různí lidé, různé národy. Všechno záleží na mentalitě. V Německu se člověk může hádat, křičet, ale nemůžeš se nikoho dotknout ani prstem. Mám u domu dvě hospody. Občas jsou zde Němci také vznětliví, křičí, hádají se. Ale nikdo nikomu nedá pěstí. Jestli ale začne hádka mezi Rusy, tak Rus ti dá ránu po druhém slově a po třetím šahá po noži. A nedělají to jenom Rusové, ale všichni pocházející z bývalého Sovětského svazu.

Tady slova nefungují.  Pomáhá jenom strach. Proto když někdo říká, že je potřeba trest smrti zrušit – zrušili ho v Rusku. Chcete čísla? Každoročně se v Rusku stane třicet tisíc vražd.

Jak jste se vlastně dostal ke své práci?

Kdybych začínal vyprávět svůj příběh od začátku, je docela dlouhý. Jsem profesionální důstojník. Vystudoval jsem v Kazachstánu školu ministerstva vnitra. Mojí původní odborností byl vyšetřovatel, nakonec jsem školu dokončil se specializací v oblasti nápravně výchovných zařízení. Když jsem začínal, byl nedostatek vyšetřovatelů, proto jsem dělal dva roky vyšetřovatele, potom jsem přešel k vězeňské službě a od té doby jsem pracoval ve svém oboru. V devadesátém prvním roce přišla nabídka jít pracovat do Běloruska. Měl jsem dobrou kariéru. Musím říct, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Hodila se mi moje asijská zkušenost.

Mohl jste o tom, co děláte, mluvit se svou rodinou a přáteli?

Nemohl o tom vědět nikdo, ani rodina, ani kolegové. Bylo to přísně tajné. To, že jsem ředitel věznice, vědět mohli. To, že jsem také velitel popravčí skupiny, nevěděl nikdo kromě těch, kteří mě tímto úkolem pověřili.

Dříve jste uvedl, že jste se po svém nástupu do funkce velitele popravčí čety snažil trest smrti dle vašich slov humanizovat. Můžete tento termín vysvětlit?

Můžu to prozradit, není to žádné tajemství. Když jsem nastoupil do funkce velitele skupiny, byl trest smrti vykonáván venku v přírodě, v lese. Formálně byla dodržována instrukce, podle které nesmí být vykonán trest smrti v přítomnosti jiných osob. Neměli o tom vědět jiní odsouzení. Když ale přivezou autem do lesa pět nebo šest lidí a to auto je padesát nebo šedesát metrů od místa popravy, nelze říct, že to není v přítomnosti jiných odsouzených. Odsouzení nic neviděli, ale slyšeli. Věděli, proč je přivezli. Bylo to prostě barbarství. Lidé ale můžou na druhou stranu namítnout, proč bychom měli odsouzených litovat. Jde ale o to, že tam už nikdo není takový hrdina, jako byl u soudu. Po vynesení rozsudku už jsou to zlomení lidé.

Znali odsouzení přesné datum své popravy?

Ne, datum popravy neznali ani moji spolupracovníci. Čas popravy jsem určoval já. A pak jsem ho v poslední chvíli sdělil i svým kolegům. Moji spolupracovníci byli vždy k dispozici. Bylo pět minut na přípravu a jeli jsme. Pak na místo přijel prokurátor a ještě jeden představitel ministerstva vnitra.

K popravám docházelo přímo v Minsku?

Ano, v Minsku, ale přesné místo nemůžu prozradit a ani ho nemusíte znát. Bylo to speciální místo určené k výkonu trestu smrti. Už nikdo nikoho nikam nevozil, už to nebylo v lese. Byly tam různé místnosti. V jedné byli odsouzení spolu s ostrahou, v druhé místnosti se odsouzení dozvěděli, že byla jejich žádost o milost zamítnuta. Všechno jsem zpravidla dělal já. Bylo to pro mě pohodlné, protože se všichni řídili mými rozkazy. Přečetl jsem zamítnutí žádosti o milost a dal jsem signál spolupracovníkům. Oni odvedli odsouzeného do vedlejší místnosti a vykonali rozsudek, vše probíhalo velmi rychle. Trvalo to mezi třiceti sekundami a minutou. Přišel výstřel a bylo po odsouzeném. Pak přivedli dalšího.

Bránili se odsouzení vykonání rozsudku?

Cestou mrtvých mužů: Bělorusko popravuje vlastní občany, jako poslední stát v Evropě

Probuzení v ranních hodinách, cesta vězeňskou chodbou do zvlášť vyhrazené místnosti, zpráva o zamítnutí žádosti o milost, poklek na kolena a výstřel do zátylku z katovy pistole. Tak vypadají poslední chvíle běloruských „mrtvých mužů“, tedy odsouzenců na smrt. Bělorusko zůstává poslední zemí v Evropě, která nejvyšší možný trest vykonává. V poslední době se objevují zprávy o jeho možném zrušení.

Odsouzení byli psychicky zlomení z toho čekání, neměli už žádnou vlastní vůli. V okamžiku vykonání rozsudku už byli úplně nepříčetní, jejich organismus se bránil a pomalu přicházeli o rozum.

Vykonání popravy musí být obrovský nápor na lidskou psychiku. Měli vaši střelci problémy se stresem a vykonáním rozsudku?

Střelci dělali svoji práci v klidu. Jenom ve filmech a v pohádkách vidím, že si čtou osobní spisy odsouzených, připravují se k vykonání rozsudku a při tom s odsouzeným soucítí. Ve skutečnosti vidí střelec pouze zátylek. Nezná dokonce jméno ani tvář odsouzeného. Toho přivedli do místnosti, donutili si kleknout na kolena a úkolem střelce bylo pouze zmáčknout spoušť. Práce je práce. Lidé ji vykonávali s odstupem, čistě mechanicky.

Oleg Alkajev velel pět let běloruským popravčím četám|foto: Jakub Zvoníček

Měli odsouzení právo na poslední přání?

Ve Francii dávali odsouzeným vykouřit poslední doutník nebo cigaretu a k tomu koňak. Nakolik je to pro odsouzené příjemné, to se dá jen těžko říct. Byla to prostě taková praxe. V Americe ti řeknou, že zítra přijde vykonání rozsudku, a ptají se, jakou chceš snídani, jaký chceš oběd. U nás je nikdo neupozorní, prostě je vyvedou z cely. Existuje tu pouze jeden rozkaz – s věcmi nebo bez věcí.

Jak tedy vypadá poslední hodina v životě odsouzených?

Jde tam, přečtou mu rozsudek. Poslední hodina… Od přečtení rozsudku k jeho vykonání to je minuta, a odsouzený tak ani nemá čas nad tím přemýšlet. Nikoho nezajímá, jestli to pochopil nebo nepochopil.

Jedním z hlavních argumentů odpůrců trestu smrti je možnost justičního omylu, nebo dokonce justiční vraždy. Tak mi ostatně v Bělorusku argumentovala matka Vladislava Kovaljova popraveného kvůli atentátu v minském metru. I ona věří, že se její syn stal obětí spiknutí. Vy sám se justičního omylu neobáváte?

Já věřím soudu. Nejsou to blbci, aby vynesli rozsudek nad nevinným člověkem. Navíc jsem ještě nepotkal matku, která by nebránila svého syna. To nelze dělat. Každá matka bude takto mluvit. Není to objektivní hodnocení. Zeptejme se matek těch, kteří při výbuchu v metru zahynuli, bylo to celkem patnáct lidí. Nikdo na ně nemyslí.

Oleg Alkajev velel pět let běloruským popravčím četám|foto: Jakub Zvoníček

Vy tedy pochybnostem Evropské komise a obránců lidských práv ohledně trestu smrti pro atentátníky z minského metra nevěříte?

Já mám svoje důvody, proč věřím soudu. Pokud se mýlím, ať uvedou protiargumenty, třeba že atentátník vypadal jinak, donutili ho vzít si prášky a vzít vinu na sebe. Soud byl otevřený. Bylo možné se bránit. Mohl přece vše vysvětlit.

Litoval jste někdy osudu odsouzených?

Já tu nejsem od toho, abych něčeho litoval nebo nelitoval. Lékař také nelituje toho, že někomu uřízne nohu. Já jsem pouze plnil rozkazy. Dělal jsem to podle zákonů, které přijal běloruský lid. V Bělorusku bylo pro trest smrti osmdesát dva procent obyvatel země. Tak dopadlo referendum. Nejde o to, jestli to chci nebo nechci. Přijde další a udělá to místo mě. Nebude v tom rozdíl. Zákon je zákon a je třeba ho dodržovat v každém případě. Členové popravčí čety tak mají od těchto lítostivých myšlenek odstup a nikdo tak neprožíval nadměrnou emoční zátěž. Například já jsem byl poprvé ohromen obrovským množstvím krve. To byl potok krve. Pak mě to ale přešlo.

Je něco, o čem sníte, co byste si rád splnil?

Mám úplně jednoduché přání. Přál bych si žít někde na vesnici, chovat slepice, mít malé hospodářství. A nic víc nedělat. Mám to rád. Tady musí člověk jezdit daleko, aby to mohl dělat. Já bych chtěl, aby to bylo hned u mého domu. Choval jsem kdysi slepice. V Minsku jsem měl slepice a krůty.

Dovedl jste je i zabít?

To ne. Zvíře zabít nemůžu. Co špatného mi udělalo? Proč bych ho měl zabít? Mnozí tomu nerozumí. Ale pro to zvíře jsem žádný rozsudek neviděl, nemůžu ho zabít. Ať žije. A nemám rád lovce. Když se začínají chlubit, že jsou lovci, říkám jim: „Neriskuješ ničím, proč zabíjíš zvířata?“ Oni říkají, že je to zápal. Když chceš adrenalin, rozdělte se na dvě skupiny, odejděte sto metrů od sebe a střílejte jeden druhého. Tak budete mít adrenalin.