„Praha by měla být známá kluby a galeriemi, ne kvůli stag parties,“ říká první „noční starosta“

Jak k tomu došlo, že ses právě ty stal amsterdamským nočním starostou?

Léta jsem byl promotérem, 15 let jsem pracoval v oblasti nočního života města Amsterdamu, takže moje story je stejná jako ty, které předkládáme radnici jako argumenty. Vysvětlujeme jim, že v klubovém „průmyslu“ je spousta talentů, všichni ti fotografové, DJs, VJs, weboví developeři, samozřejmě hudebníci, grafici a tak dále. Jsou to většinou lidé, kteří nemají tušení, co budou dělat později, ale díky nízkému prahu v téhle oblasti s tím v mladém věku snadno začnou, jejich talenty se tu pak rozvíjí a byla by škoda, kdyby nastal jejich odliv jinam. U mě to bylo přesně tak. Začal jsem dělat party, když mi bylo 20, a pokračoval jsem nejrůznějšími kulturními událostmi, organizoval jsem i módní přehlídky a focení. Dneska už víme, že kreativní průmysl pohání ekonomiku měst, a tak by si jej města měla považovat. Proto jsem se stal nočním starostou.

Je to každodenní práce?

Jasně.

A jak vypadá tvoje běžná pracovní náplň?

Jsme nezávislá neziskovka a pracujeme jako mezičlánek mezi radnicí, podniky a obyvateli města. Propojujeme třístranný dialog. Dal jsem si kvůli tomu nedávno přezdívku „rebel v obleku“, protože abyste něco svedli s radnicí, musíte mluvit stejným jazykem. Tím, že spolu mluvíme, je možné nastavit pravidla hry tak, aby vyhovovala i nám, ale zároveň všem. Konkrétně nám jde o to, aby se nezavíraly kluby, nezkracovala se doba, po kterou můžou být otevřené, a taky se staráme o to, aby nejen noční, ale celkový život města měl nějaký obsah.

Logo|foto:Český rozhlas

Co myslíš tím obsahem?

No, jak jsme se před chvíli bavili o MeetFactory nebo jsi mi říkala o Altenburgu, tak to jsou přece místa, kvůli kterým mladí lidi v Praze chtějí žít. Jsou to místa, na kterých se ocitneš, když je ti dvacet a přijel jsi do města studovat, a jsou to právě ona, co tě mimo tvoje studia zajímá. Chceš, abys měl ve městě kam chodit.

Takže se snažíte úplně měnit pohled na věc, protože lidé si dodnes představují, že každý si musí najít takzvaně slušné povolání, ale zaměstnání, o jakých mluvíš ty, se vlastně pořád neberou jako normální životní náplň.

Jo, přesně. Někdy slyším taková ta rčení, že po půlnoci se nikdy nic dobrýho nestane. Vždycky na to říkám: no, to ale možná proto, že nerozumíte tomu, co je noční život. Neznamená to ale, že nemá kvalitu. Jenom proto, že to není doba, kdy vy sami něco vytváříte, není dané, že pro to nemáme mít strategii a pravidla. Město přece z nočního života ohromně prospívá, má to společenské, kulturní, ekonomické benefity. Někdy mi přijde, že je od lidí ve vedoucích pozicích arogantní si myslet, že když oni přes den pracují, pak jdou do hezké restaurace na drink a pak domů a jsou rádi, že jsou doma a můžou spát, tak že by měl zbytek lidí spát taky. To, že něčí doba společenského kontaktu už uplynula, neznamená, že všecko končí. Existují přece lidi, kteří vám připravili jídlo, vezli vás taxíkem a přes noc pracovali, aby bylo všechno zase připraveno na další den. Když v práci skončí tihle lidi, tak je většinou už všechno zavřené. Noční život není jenom pití a tancování, taky je třeba si uvědomit, že když někde hodně lidí tancuje, je tam taky hodně lidí, kteří pracují. Často slýcháte: „Dejme daňovou úlevu támhleté technologické společnosti, protože přinese třeba dva tisíce pracovních míst.“ Když otevřete 10 klubů, taky vytvoříte 2 tisíce pracovních míst.

Dřív se chodili lidi prát do klubů, dnes trollí na netu. Vzpomínat na staré kluby můžete na Facebooku

„Zdá se mi, že dnešní publikum je pozérštější než dřív, kluby jsou ale zase profesionálnější,“ zamýšlí se Věra nad proměnami pražské klubové scény. Před dvěma lety založila s kamarádkou Karolinou facebookový profil Zaniklé pražské kluby. Stránky původně zamýšlené ke sdílení osobních vzpomínek sleduje čím dál víc lidí, kteří posílají plakáty, fotky i historky z dnes už neexistujících míst. Pokud si z prokalených nocí něco pamatujete, můžete přispět také.

V Amsterdamu získalo díky vám licenci na nonstop provoz 10 klubů, jak velká je to část provozu zdejšího nočního života? 

V Amsterdamu máme asi 70 až 80 nočních klubů a 1 500 kaváren a barů. Tahle místa dostala licenci díky tomu, že přispívají kulturní nabídce města a komunitnímu trávení času. Lidé, kteří žijí okolo klubů, z toho taky leccos mají a je tam i míň hluku, protože když nemusíte všechny vyhnat ve 4, má to jemnější flow, než když se všichni nahrnou v jednu chvíli. Má to logiku. Připravili jsme pro tyhlety prostory kompletní strategii a program, některé mají denní bar, některé galerii, coworkingový prostor, tělocvičnu, jeden dokonce pořádá nedělní trhy. Jde nám o to, aby z těch míst měl něco každý, aby z nich přes den nebyly vidět jen velké černé zavřené dveře. Když mají fajn restauraci nebo trhy, tak to dává větší smysl.

Proč se povedlo něco takového zrovna vám v Amsterdamu?

Protože jsme pragmatičtí, progresivní a otevření.

Jaké máš zkušenosti s politikou vůči klubům z jiných měst?

Jednu z nejlepších klubových scén má samozřejmě Berlín. Díky tomu, že v něm po válce zbylo hrozně moc místa. Bylo to město, kde žilo přes sedm milionů lidí, a pak najednou 3 a půl milionu. S tímhle množstvím volného prostoru bylo možné tu vybudovat celou propojenou undergroundovou scénu, kterou město bere jako součást kultury a svoji kvalitu, taky proto, že Berlín nemá průmysl jako některá jiná města. Pak třeba New Orleans, tam má taky spoustu míst nonstop licenci, není tam žádná večerka, nikdo lidi nezahání domů.

Špatný příklad je Sydney, kde zavedli večerku ve tři hodiny a během posledních 4 let tam zavřelo 178 klubů, vemte si, kolik je to pracovních míst. Proto teď s městem Sydney pracuju a přemýšlíme, jak dosáhnout nějaké rovnováhy v případném řešení. Pak je dneska hodně super New York a v Londýně mají teď už taky svého „nočního cara“, nebo spíše carevnu, takže už vzniká taková síť nočních starostů.

„Léta jsem byl promotérem, 15 let jsem pracoval v oblasti nočního života města Amsterdamu, takže moje story je stejná jako ty, které předkládáme radnici jako argumenty.“|foto: Free-Photos, Fotobanka Pixabay, CC0 1.0

Jak se během tvého života změnila klubová scéna, ať už přemýšlíme nad lidmi, kteří do klubů chodí, hudbou, která se tam hraje, nebo typem zábavy, na kterou jsou zvyklí?

Mě clubbing vychoval v člověka, kterým dnes jsem. Pomohlo mi to pochopit, co znamenají slova jako diverzita a inkluzivita, jde o to mít lepší porozumění vůči potřebám někoho jiného. Proto jsme zapojení do kampaní LGBT lidí, kteří mají v životě míň možností než zbytek. Lidi dneska podle mě chodí ven míň, ale když si vyjdou, tak chtějí být venku delší dobu. Jezdí na festivaly, kde můžou tancovat 12 hodin, nebo jdou do multifunkčního klubu, kde jsou od 8 do rána. Jsme rádi, že máme dnes tak rozmanitou scénu, když chcete být v klubu do rána, tak můžete, ale když jenom chcete jít do pěkné restaurace, tak taky můžete. Rozmanitost je hlavní dobrá vlastnost.

Co podle tebe tvoří dnešní underground, kontrakulturu? Máš s ní kontakt? Přece jen tvoje práce se týká hlavně byznysu.

Netýká se hlavně byznysu, já to tak nevidím, nebo vidět nechci. Underground je něco, co je cenné pro všechny. Věříme, že inovace povstávají z undegroundu, právě tam se dějí zajímavé věci, tam se dějí experimenty, tam se rodí nové trendy, nové scény. To je obrovsky důležité, my třeba v Amsterdamu nemáme moc ilegálních rave parties, prostě proto, že máme kluby, kde se dá být legálně celou noc. Podle mě lidé nemají pořádat takové věci nelegálně jen proto, že mají nějaké potřeby, že se chtějí určitým způsobem vyjádřit. Díky našim nonstop licencím nemusí do žádných ilegálních, DIY prostorů, které nemusí být bezpečné, protože jsou nekontrolované. Třeba v Oaklandu před dvěma lety v Ghost Shipu umřelo 29 lidí, protože to byl prostor, kde se taky bydlelo, a zároveň tam byly party, nedodržovala se některá pravidla.

Ikonický techno klub Berghain má stejný status kulturní instituce jako muzea nebo divadla

Podle deníku The Guardian o tomto statusu rozhodl německý soud. Jednalo se o přidělení statusu, který určuje kulturním institucím výši daňové povinnosti, díky tomuto rozhodnutí se tak slavný německý klub zařadil mezi instituce, jako jsou muzea nebo divadla. Podle soudu totiž klub neslouží pouze „zábavě“, ale vytváří také „kulturní hodnoty“. Berghain tedy nemusí být zatížený daňovou povinností 19 %, ale pouze 7 %. Ačkoli je Berghain klub, při nejrůznějších příležitostech pořádá nebo hostí koncerty vážné hudby, módní přehlídky, balet nebo výstavy. Uživatelé na Twitteru mimo jiné v souvislosti s Berghainem udělali příměr s přístupem, který mají státy ke klubům podobného ražení. Ve stejný den, kdy byl Berghainu přidělen status kulturní instituce, byla totiž vydaná vyhláška, na jejímž základě se zavírá oblíbený legendární londýnský klub Fabric.

Dáš mi na závěr nějaké příklady toho, jak by podle tebe mělo umění víc „chodit mezi lidi a právě do klubů“, jak o tom rád mluvíš?

Jasně, myslím, že by muzea měla opustit ty své bílé krabice, jestli chtějí lidi propojovat, musí zkoušet nové věci, a třeba v klubech nebo kreativních prostorech. Třeba spojení hudby a audiovizuálních shows je super, máme pro to platformu, která se jmenuje The Rest Is Noise. Divák sleduje audiovizuální show, performance, účastní se toho grafičtí designéři. Máme taky koncept nazvaný Todays Art, založený na tomhle druhu současného umění, můžete to mít v klubu, ale dá se to dát i do galerie. Myslím, že tenhle kreativní obsah je dobrá cesta pro noční život, chceme toho víc.

Co říkáš na dnešní Prahu? Říkal jsi, že už jsi tu jednou před dvaceti lety byl?

Mám zrovna před sebou seznam klubů a některé jsou staré, jako Roxy, některé nové, jako ten Altenburg, takže mám pocit, že je tu docela živá scéna. Nevím ale, jestli to radnice dostatečně oceňuje, podle mě by se právě na to měli soustředit, chcete být přece známí svými kluby a galeriemi, ne tím, že sem lidi jezdí na stag parties. Taky mě hodně potěšilo, že v Roxy zrovna hraje Midland z Británie, že si klub, který tu byl už před dvaceti lety, i po tak dlouhé době udržuje úroveň, je super.