Praha nultých let se rozplizla na předměstích a v obchoďácích. Podle architektů se povedl Anděl
Když v roce 2002 přepadly Prahu povodně, těžce to odnesl Karlín. Tovární čtvrti hlavního města mnozí předpovídali těžké období, ale podle architekta Petra Hlaváčka se z ní v nultých letech stala jedna z nejživějších oblastí města. Povodně zasáhly i metro, které pak zažilo ještě jednu katastrofu, říká popularizátor architektury vystupující pod pseudonymem Arch Vader. Prodloužení metra C a kotasovské předražené zastávky se nepovedly. Éru velkých obchoďáků, sídelních kaší a zpackaných dopravních projektů symbolizuje ale i povedený Nový Smíchov, shodují se respondenti v architektonické anketě z nultých let.
Živá voda pro Karlín
Petr Hlaváček, předseda rady IPR
Za mých studií v osmdesátých letech byl Karlín ve velmi zvláštní situaci. V místních továrnách se ještě pracovalo a nikdo moc nevěděl, co se čtvrtí dělat dál. Po sametové revoluci se nečekalo, že se promění v příjemnou čtvrť. Dnes jej spolu se Smíchovem považuji za lokality, kde se postavilo to nejlepší. Na nábřeží Karlína stojí tři zajímavé budovy – Danube, Nile a Amazon. Byly kritizovány za to, že se jsou příliš velké a nechovají se zrovna městsky k přilehlé ulici. V té době ale nikdo nevěřil, že tam vůbec může nějaká ulice vzniknout. Ty domy mají zajímavý udržitelný koncept a jsou technicky ojedinělé. A uvnitř se tvůrci pokoušeli o veřejné prostory. Stojí za to je navštívit, dát si tam kafe. Není zrovna obvyklé, že se můžete podívat do administrativní budovy a ještě tam najít kus náměstí.
Hodně nových budov v Karlíně vzniklo ještě před povodněmi a chvíli po nich panovalo zděšení, že se čtvrtí je konec. Kamarád architekt mi tehdy napsal SMSku: „Všechno jsme naložili na vozík a odcházíme.“ Byla to tehdy strašná deprese a nikdo nevěřil, že by tu viděl to, co teď my. Támhle je nová kavárna, chodí do ní spousta lidí. Hodně obyvatel i investorů totiž Karlínu dál věřilo. Přišly velké investice a Karlín se naopak zvedl, postavily se tu další zajímavé projekty a dneska je to čtvrť, kde se bydlí, pracuje i chodí za zábavou.
Milované satelity
Yvette Vašourková, Centrum pro středoevropskou architekturu
V roce 2000 snížila Česká národní banka úrokové sazby, vytvořila tak pro soukromý sektor větší možnosti si půjčit peníze. Lidé se snažili získat bydlení, stavět si vlastní domy díky levným hypotékám a začali směřovat do vesnic v okolí Prahy. Díky tomu začal až nekontrolovaně růst vnější prstenec hlavního města.
Zadním traktem města: Až Prahu opustí lidé, zbydou tu kopřivy, říká biolog Jiří Sádlo
Kdyby se Praha ocitla bez lidí, kdo by ji obydlel? Podle biologa, sociologa rostlin a experta na komplikovaný vztah člověka a přírody Jiřího Sádla by vilové čtvrti pokryly liány psího vína, z náměstí by se staly savany bříz a javorů. Že tu kdy bylo město, by šlo prý za tisíc let poznat díky kopřivám. V dalším dílu cyklu Zadním traktem města vyrážíme na procházku na místo, kde je vidět budoucnost člověkem opuštěné Prahy.
Co se týče výrazných staveb ve městě, dala bych plný počet bodů rozvoji Smíchova, který navrhoval architekt Jean Nouvel. Mohlo to dopadnout úplně jinak. Před zastávkou tramvaje vznikl skvělý veřejný prostor, investor mohl zastavit parcelu mnohem blíž, ale nechal ho volný, aby tu mohli proudit lidi. Samotné obchodní centrum Nový Smíchov je navíc integrované do městské struktury a zapadá i měřítkem, považuji ho za nejlepší centrum, které v Praze vzniklo.
Nepovedl se karlínský Danube House, stavba, která byla často zmiňovaná jako kvalitní, solidní dům. Po materiální a řemeslné stránce je to pravda. Veřejnému prostoru ale nepřidává žádnou hodnotu. K Rohanskému nábřeží se otáčí zády, což beru jako dozvuk devadesátých let. Kdybychom se prošli až dozadu ke Karlínskému náměstí nebo ulici Křižíkova, zjistíme, jak rapidně se změnil názor na to, co má dům ve městě dělat, jak má komunikovat s veřejností. Dnes je myslím velká snaha vytvořit domy, které jsou otevřené a generují život na ulici. To se v roce 2000 u nás ještě neumělo.
Chyby nultých let pociťujeme dodnes
Arch Vader, kritik a popularizátor architektury
V prvé řadě si musíme říct, že to, co se stavělo v nultých letech, bylo částečně navrženo v devadesátých. Praha v této době stagnovala jako veřejný zadavatel, rezignovala na kvalitu. Stavělo se o sto šest, ale vůbec se nepřemýšlelo, jestli se staví dobře. Kvalita se ztrácela v moři nekvality a sebereflexe nenastala. Vznikla spousta věcí – velkých dopravních staveb, administraček, logistických skladů, bytovek a nákupních center. Palladium, Chodov, Zličín. Prodloužilo se metro C místo potřebnějšího D a vyrostly tu kotasovské předražené zastávky, zatímco běžní lidé se hromadně oddávali iluzi o vlastním domě za Prahou, takže vyrůstaly nepřehledné satelitní kaše.
Dvě události pomohly architekturu posunout trochu z okraje zájmu, shodou okolností šlo v obou případech o knihovny. Jednak tu byla úspěšná architektonická soutěž na NTK, která skončila skvělou realizací. Za druhé neúspěšná soutěž na NK. Tu zná dnes každý. Pak tu jsou velké průšvihy. Tunel Blanka, fakt, že stále nejsme napojení na letiště, že neexistuje plán na dostavbu vnějšího okruhu. Chyby nultých let pociťujeme dodnes – buď máme logicky velmi špatná řešení, nebo nemáme vůbec žádná. Ani po 15 letech. To je důkaz selhání nultých let.
Všechno není špatně
Václav Aulický, architekt
Nejsem vyznavačem debat o tom, jak je to všechno špatné. Dívám se na to optimisticky, mnoho věcí se staví velice slušně a nemusí být všechno špičkové. Devadesátá léta byla divoká a dělalo se spoustu chyb. V nultých letech začalo být po prvopočátečním nadechnutí všechno tak nějak standardní a lidi to otrávilo. Mě ne.
Pro mě osobně se opravdu povedl Zlatý Anděl, hlavně budova od Krupauera a Stříteckého. Navíc se myslím poprvé v Praze udělal workshop, kam přijeli zahraniční i domácí architekti, díky němuž vznikl jakýsi urbanistický plán Smíchova. Vznikl ucelený kus města, který má svůj řád a zároveň tvoří prostor pro individualitu architektů. Nesvazuje, spíš ukazuje cestu.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
