Prahou na vozíku: Hodina plná bariér, zimy a pohledů

7. březen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03076967.jpeg

V momentě, kdy se ocitnete na vozíku, začnete vnímat okolí jinak. Občanské sdružení Asistence poskytuje v Praze od roku 1995 asistenční služby lidem s postižením. S vedoucím asistentů Erikem Čiperou jsem se na vozíku vydala trasou z náměstí Jiřího z Poděbrad do kina Bio Oko.

Na vozík jsem na „Jiřáku“ usedla krátce po desáté dopolední. Trasu Jiřího z Poděbrad – Muzeum – Vltavská – Letenské náměstí jsem mohla absolvovat jen díky pomoci asistenta. Pokud bych jela sama třeba na elektrickém vozíku, množství bariér by mě nutilo zvolit jinou cestu. Na zastávku tramvaje jsem se ještě dostala téměř sama. „Na ruce je to zápřah. Ne, že bych to nečekala. Jak dlouho nám to bude trvat?“ ptala jsem se Erika. „Normálně by to člověk zvládl za necelou půlhodinu, my pojedeme hodinu.“

První překážka přišla záhy po startu – tramvajový ostrůvek. „Takových ostrůvků je 35 %, asi 240 zastávek je nepřístupných. Těch, které jsou úplně bezbariérové, je asi 7 %, mají náležitě široký ostrůvek, mají tam nájezd atd. Nízkopodlažních tramvají jezdí v Praze asi 25 %.“ A jak jsou na tom stanice metra? „Je jich celkem 59 a 23 je bariérových, takže z 36 se vozíčkář dostane.“ Jen na trase metra A jsou bezbariérové pouze 4 stanice metra. Na jednu z nefrekventovanějších jsme mířili tramvají.

Z tramvaje jsme se na Muzeu dostali celkem hladce. Problém byl ale přejezd z ostrůvku do podchodu, a jak se vzápětí ukázalo, i hledání výtahu do stanice metra C. „Dokonce jsme tu měli happening, Bludné muzeum jsme to nazvali. Umístili jsme tu živé stojící šipky, které člověka ujišťovaly, že jde dobře,“ dodal Erik a poté jsme se vydali přes magistrálu k výtahu. Cestu nám ale zkomplikovalo auto postavené přesně na vjezdu k výtahové kabině, odkud se vynořila paní s kočárkem. Na složitější pohyb po Praze je prý už zvyklá, má naučené trasy a počítá s tím, že občas musí častěji přestupovat.

03076968.jpeg

Uvnitř výtahu hned zjistíte, že v okolí kvete trh s drogami, na nástupiště metra nás ale dovezl. Pokud vám nezapadnou do mezery mezi vozem a nástupištěm kolečka, podaří se vám i odjet. Při cestování městem řeší vozíčkáři spoustu dalších překážek, které jim komplikují život, v zimě to je třeba sníh a mráz. V noci se jim veřejnou dopravou cestuje špatně, protože nejezdí nízkopodlažní tramvaje. Vozíčkář je taky středem pozornosti a často se musí spolehnout na ochotu lidí.

Ze stanice metra Vltavská jsme tramvají necestovali – jak by člověk předpokládal – na nejbližší zastávku Kamenická, kde se vystupuje přímo do vozovky, ale pokračovali jsme na Letenské náměstí. Stejný problém má kromě Kamenické třeba i vytížená zastávka Lazarská. Řidič tramvaje nás zaregistroval a nastoupili jsme do pětadvacítky. Na Letenském náměstí jsme ochotu řidiče i otestovali a mačkali modré tlačítko „plošina“. Řidičova reakce nás zaskočila: „To si děláte srandu ze mě tady. Jste nastoupili bez plošiny, tak…“. Pokud by nám řidič nepomohl, podali bychom stížnost a hrozila by mu pokuta nebo vyhazov. Cestou z kopce jsme míjeli obchody, téměř žádný z nich neměl bezbariérový vchod, tam by se člověk na elektrickém vozíku nedostal.

Před Bio Oko jsme dojeli za 65 minut. Večer se tam konala projekce filmu Praha snů, aneb jak se cestuje veřejnou dopravou ženám na vozíku, s kočárkem a seniorkám. Na závěr cesty jsme shodou okolností potkali slečnu na elektrickém vozíku, která prý po Praze MHD téměř nejezdí a využívá jen svůj vozík. A není se čemu divit. Nebýt Erika Čipery, cestu bych nezvládla. Hodinová sonda do života vozíčkáře pro mě byla rozhodně cennou zkušeností.

Spustit audio