Pražská buddhistická „rodina“ se rozrůstá, v Holešovicích otevřeli největší centrum v Česku

20. červen 2014
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02558946.jpeg

„Čau, já jsem Vašek.“ Stojím na pražských Maninách v Holešovicích u vchodu do nově otevřeného buddhistického centra Diamantové cesty a čekám na otevření velké železné brány.

Vašek mi otevřel svým čipem a hned mi podává ruku a představuje se. Zatímco podezřívavě přemýšlím, jestli bych ho měla znát, nebo je tenhle buddhista prostě jenom přátelský, dojdeme ke zrekonstruovanému centru, bývalé továrně. Tam zjistím, že takových přátelských Vašků je mezi pražskými zástupci buddhismu Diamantové cesty celá řada. A protože se řada rozrůstá, museli se z Vlkové ulice přestěhovat do větších prostor. Za jejich peníze tak vzniklo největší buddhistické centrum u nás.

Buddhisti si před rokem pro své fungování vybrali prostory staré továrny v Holešovicích: „Tohle místo má speciální kouzlo, jednak protože je teď hezky zrekonstruované, jednak protože sem chodí sympatičtí lidé a jednak protože pro naše účely jsou továrny vždycky to nejlepší. Továrna má totiž vždycky nějakou velkou halu, kterou je snadné předělat na meditační centrum, a také kancelářské prostory, které se dají přestavět na společenskou místnost,“ vysvětluje mi učitel a vedoucí centra Jan Matuška.

Líbilo se nám, že jsou tady dvě budovy oddělené dvorkem. Máme tu meditační část, kde děláme přednášky, která je klidnější. A potom máme společenskou část, kde se můžeme potkat, dát si čaj nebo jídlo, je tam i dětský koutek. Máme tu i dvorek, takže můžeme sedět venku,“ vysvětluje mi Markéta Blažejovská, která mě provádí po rozlehlých prostorách centra.

03148831.jpeg

Meditační místnost ještě voní po čerstvě natřeném dřevu a omítce: „Tady se vyzouváme, protože my sedíme na meditačních polštářcích a podložkách, nemáme židle, takže je tu lepší udržovat čistotu,“ upozorňuje mě Markéta a dodává: „Když chce někdo přijít, tak není potřeba žádná příprava, nemusí si s sebou nic brát.“

Velkými okny je vidět, že na zemi nyní medituje asi pět lidí: „V té meditační místnosti je socha Buddhy, což naznačuje to, že nejsme žádné nové náboženské hnutí, ale to, co tady děláme, je opravdu buddhismus s historií až 2 tisíce let. Potom je tam fotka dánského lamy Oleho Nydahla, který přinesl buddhismus z východu na západ. Potom ta druhá velká fotka je 16. karmapa, což byl právě učitel lamy Oleho. S ním se lama během své svatební cesty setkal a od něj všechno to učení, které nám tu teď předává, dostal,“ vysvětluje mi Markéta trochu z historie buddhismu Diamantové cesty a dodává, že každý večer se ve 20:00 koná v centru otevřená meditace pro všechny. Hodně lidí se sem přestěhovalo, našli si byty v okolí, a tím pádem tady hodně lidí funguje společně každý den.

03148833.jpeg

Přecházíme zpátky do společenské místnosti. Zaujmou mě schody, které vedou nahoru do druhého patra, tak se ptám, jestli je centrum určené i pro přespávání: „Není to běžné, nejsme žádná ubytovna nebo charitativní zařízení, ale kamarádům, kteří právě přijedou ze zahraničí, tak jim to umožňujeme za nějaký malý příspěvek. Musíme ty lidi ale znát,“ říká mi Renata, která centru pomáhá s tiskovou propagací.

Na fungování celého centra, kam dochází až 250 buddhistů, mě zaujme také fakt, že vše, včetně uklízení, funguje na dobrovolnické bázi: „Mně se na tom líbí to, že tím, že právě nemáme žádné příspěvky od státu, tak je to plně v našich rukách, co s tím místem uděláme. Když se na něco složíme, tak si to koupíme, když na to nemáme, tak musíme počkat. Je to taková plná zodpovědnost za sebe sama, což i koresponduje s buddhistickým učením, že člověk začíná být buddhistou, až když plně převezme zodpovědnost sám za sebe a za svůj život,“ uzavírá Markéta.

03148832.jpeg
autor: Alžběta Prudilová
Spustit audio