Predátoři a plameňáci: Šmíra na umělecké škole. V HAMU si nainstalovali Annu Chromy

15. květen 2017
Predátoři a plameňáci
Socha Franze Schuberta od Anny Chromy

Anna Chromy znovu darovala Praze svoji sochu a i přes negativní reakce na ty předchozí byla opět přijata. Tentokrát ji umístili v areálu Hudební fakulty AMU v Lichtenštejnském paláci na Malostranském náměstí. Po Tančící fontáně na Senovážném náměstí a Plášti svědomí, opřeném o Stavovské divadlo, obdržela Praha „pomník Franze Schuberta“, další kýčovitý dar, který zanáší její veřejný prostor.

Podprůměrná, ale produktivní autorka, která tvoří ve stylu pokleslého surrealismu, používá strategii „prezentů“, aby si vylepšila portfolio. Může se pak pochlubit, že má ve dříve kulturou proslavené evropské metropoli již tři realizace. V západních městech je nemožné umístit dílo do veřejného prostoru bez výtvarně-architektonické soutěže nebo bez povolení výtvarné rady města. Představa, že by Londýn jen tak přijal dar, třeba i od kvalitního umělce, a umístil ho například na Trafalgar Square, je nemyslitelná. Potencionální sběratele by proto ani nenapadlo, že v Praze nebývá zvykem vypisovat regulérní výtvarné soutěže, ale že se zde raději ujmeme daru podle rčení „darovanému koni na zuby nehleď“.

Komentáře v rubrice vyjadřují názory autora.

Krátkozraké buranství takového přístupu je o to zřejmější, když si uvědomíme, že chce-li někdo něco věnovat do sbírky městské nebo státní galerie, musí se sejít odborná komise, která posoudí, jestli je dílo natolik důležité, aby bylo do depozitáře přijato. O tom, kdy a jestli bude dílo vystaveno, zase rozhoduje profesionální kurátorský tým. Ale pokud chcete dílo, jakkoli špatné nebo kýčovité, dostat nastálo do prestižního prostoru centra Prahy, stačí ho věnovat. Přijme ho vedení městských částí nebo vedení některé veřejné instituce, tedy lidé, kteří většinou žádné výtvarné vzdělání nemají.

Poslední dar Anny Chromy přijala a jeho umístění zprostředkovala učitelka baletu, pedagožka AMU Renata Sabongui. Postup byl tedy zhruba stejný, jako kdyby Národní divadlo hostilo dětský balet Kachnička z Horního Potěmína, který jsem doporučil já. Příběh je o to smutnější, že se daru ujalo vedení instituce, která by měla mít k výtvarnému umění blízko, na AMU se studují i výtvarné obory. Pro mnoho studentů je také spojení Anny Chromy a ústavu naprosto absurdní a podali s dalšími dvaceti pedagogy oficiální podnět pro senát a uměleckou radu na odstranění „pomníku“.

Karel Nepraš umístil před HAMU 27 patníků, symbolizujících sedmadvacet českých pánů, o jejichž popravě bylo v Lichtenšteinském paláci rozhodnuto

Lichtenštejnský palác, kde AMU sídlí, je přitom skvělou a následování hodnou ukázkou, jak umístit v památkově ceněné architektuře současné dílo. Na konci 80. let vyhrál architektonickou soutěž na rekonstrukci tohoto paláce a jeho přestavbu pro potřeby AMU osvědčený architekt Pavel Kupka, známý rekonstrukcemi jiných významných pražských památek – podílel se na obnově Hartigovského, Toskánského, Nostického paláce a Národního divadla. Kupka si vybral pro spolupráci progresivního sochaře Karla Nepraše a výběr mu schválila odborná komise Fondu výtvarného umění.

Karel Nepraš umístil před palác 27 patníků symbolizujících sedmadvacet českých pánů, o jejichž popravě bylo v Lichtenštejnském paláci rozhodnuto. Abstrahované hlavy ve stylu české grotesky na sebe svým technicistním jazykem berou mimikry městského mobiliáře. V interiéru vzniklo nové kamenné zábradlí schodiště, které na první pohled dokonale imituje svoji barokní předlohu. V druhém plánu se však balustráda mění na v řadě sešikované křičící profily, který evokují vojenský pozdrav na buzerplace nebo jednotné provolávání davu při politických demonstracích. Lichtenštejnský palác totiž sloužil od poloviny 19. století jako kasárna, za druhé světové války zde bylo velitelství wehrmachtu a poté se stal objekt sídlem Vysoké školy politické ÚV KSČ.

V interiéru vzniklo nové kamenné zábradlí schodiště, které na první pohled dokonale imituje svoji barokní předlohu

Ze srovnání je zřetelné, že dílo není v architektuře samoúčelné, ale dotváří specifickou kvalitu místa a legendy. Zatímco konzervativní a kýčovitý „pomník Franze Schuberta“ kazí pověst prestižní umělecké školy a škodí unikátnímu místu, se kterým nemá nic společného.

Spustit audio
autor: Pavel Karous