Předsedkyně třídy Holly Herndon učí zpívat laptop

03394613.jpeg
03394613.jpeg

Už teď, pár dnů po vydání druhého alba Holly Herndon Platform, je evidentní, že tenhle titul strhl pozornost a děje se kolem něj tzv. mediální tóčo jako kolem „toho důležitého“ experimentálního titulu letošní jarní sezony. Má to především dva důvody. Jedním jsou suverénně zvládnuté, hlubinně elektronické hudební plochy, které znějí až futuristicky, neodvozeně a díky použití hlasu i příznačně žensky. Druhý důvod se pak týká toho, že o Holly Herndon se nesmírně dobře píše: je to mladá akademička s razantní energií, do skladeb ukládá úvahy o dnešku a budoucnosti, je tu plno konceptů a obsahů, které lze popisovat. Navíc přesně vyhovuje pohledu zaměřenému na silnější přítomnost žen v úloze samostatných producentek, nejlépe elektronické hudby.

Aby nebylo mýlky: pětatřicetiletá Holly Herndon je razantní stylistka a její talent je evidentní už od prvního alba Movement, které vydala během svých studií na kalifornské Mills College, proslulé sepětím s elektronickou avantgardou už od .60. let. S debutem přišla relativně pozdě, ve 32 letech: zato je evidentní, že prvky z klubových beatů a postminimalismu ráda rozpouští v náročnějších strukturách a že programování, stejně jako procesování zvuku v reálném čase, si opravdu užívá. Sama říká, že v tracích, jako je loňský singl Chorus, svůj hlas záměrně propůjčuje laptopu, aby mohla dát průchod vyjádření přístroje, nechat zaznít nějaké jeho vnitřní charakteristiky.

Pokud bychom měli dát na Holly Herndon, pak to vypadá, že končí doba retromanického zkoumání minulosti a zase začínáme futurologicky promýšlet, v jaké budoucnosti chceme žít. Nikomu nic nedaruje: track Home je „ódou“ na NSA, tedy vnitroamerickou vládní bezpečnostní službu; „Znáš mě líp, než se znám sama,“ zpívá tu Herndon jedné z institucí, která pohřbívá lidské soukromí. Pokládá se za generaci Twitteru a Tumblru; říká, že když jí někdo vnikl do mailové schránky, cítila se hůř, než kdyby jí vykradli byt. Natočila desku s rozměry politického manifestu, zároveň je o vztahu k technologiím a o tom, co skutečně účinného se s nimi dá provést ve vztahu k lepší budoucnosti. Bizarním intermezzem je Lonely At The Top – track s hostující Claire Tolan, expertkou na aktuálně diskutovaný fenomén ASMR, tedy šeptání a tiché detailní zvuky, které v člověku provokují mravenčení a vlny fyzických libých reakcí.

03394614.jpeg

Zvuk hlasů se tu proplétá v tříšti, kterou jistě bylo nesnadné naprogramovat a zmixovat, ale vlastně tahle nervní nespojitost nespěje k velké pointě nebo katarzi: Holly Herndon sice současným myšlenkám připravuje současný hudební setting, ale někdy je spíš efektní a perfekcionistická než skutečně působivá.

Na každý pád patří k výrazným tvářím mezi experimentem a popem, které stojí za to sledovat. Bohužel jsme prošvihli sezonu, kdy si Holly Herndon užívala akademické stipendium v Berlíně. Teď už je zase zpátky v San Francisku a lovit ji pro naše končiny bude trochu komplikovanější. Ale nejenom červnový křest alba v berlínském Berghainu napovídá, že Evropa o ni bude stát dál: nejen kvůli hudbě, ale i kvůli tomu, jak naplňuje představu o angažované, genderově i myšlenkově mimořádné umělkyni. Lze jenom doufat, že při své imaginaci se Holly Herndon časem s tímhle dobře uchopitelným obrazem „správné současné“ umělkyně zase rozejde, vymyslí něco, co ho znepokojivě přesahuje. Zatím se s ním docela potkává: inspirace je tam nepochybně dost, jen se do toho přece jen promítá ten vzorňácky nerdský obraz konceptuální a genderové předsedkyně třídy.

Hodnocení: 70 %
Holly Herndon – Platform (4AD, 2015)