„Předtím nás jenom nebylo slyšet,“ říká o současné islandské hudbě Sólveig Matthildur

30. listopad 2018
Sólveig Matthildur

Je známá svým živým a syrovým projevem v kapele Kælan Mikla, která patří mezi největší jména současné darkwaveové scény. Zároveň s tím vydává fanzin o undergroundové islandské hudbě. Zpěvačka Sólveig Matthildur ale také na konci listopadu míří do Prahy a Hradce Králové se svým pozoruhodným synthpopovým sólovým projektem. V Bratislavě jsme se bavili o prosazování undergroundových kapel v magazínu Myrkfælni, intimních zpovědích v islandštině a klišé spojených s Islandem.

Vypadá to, že máš ráda změny. Zatímco Kælan Mikla má dost syrový a darkwave zvuk, tvůj sólový projekt je víc založený na melodii a obrací se trochu i do klasické hudby. Dá se říct, že ráda míříš za hranice žánrů?

Žánry vlastně nemám vůbec ráda. Hudebník prostě dělá svoji hudbu a až publikum si dělí svoje žánry. Zvuk Kælan Mikla je něco, co ve mně lidé vidí. Můj sólový projekt přináší ale něco úplně jiného. Protože my tři jsme totálně jiné osobnosti. V kapele se všechny máme fakt strašně rády, ale někde vnitřně máme kořeny v jiných místech na světě. To, co dělám sólově, je právě má část toho, co dávám do Kælan Mikla. Dělám prostě to, co cítím, a ať si publikum vybere.

Skupina Kælan Mikla vznikla na soutěži v slam poetry. Jak v tomhle ohledu vnímáš svůj hudební jazyk? Bavíme se teď totiž po tvém koncertě, který mi osobně připadal dost intimní, celý založený na vyjadřování osobních pocitů. Jak se něco takového dá vyjádřit slovy a jak islandštinu vnímá zahraniční publikum?

Jako Kælan Mikla jsme začaly tak, že jsme vyhrály soutěž v poetry slam a lidé nám říkali, že to zní tak, že bychom měly něco nahrát. Tak jsme si řekly, proč ne. I proto všechno, co doteď dělám, vychází z poezie. Naše první vystoupení vypadala jako umělecké instalace, hrály jsme po různých sklepech a tam se třeba koupaly v mořských řasách. Byla to víc performance než hudba. Vždycky to bylo o vnitřním projevu, což dodnes platí. I když nahráváme úplně jiné, teď už striktně hudební album, je pro nás pořád hlavní projev, vystoupení a pochopení pocitů. U mého sólového projektu je to to samé. A s jazyky to samozřejmě souvisí. Poezii píšu jen v islandštině, přestože už dva roky žiju v Německu, kde jsem s lidmi, co mému jazyku nerozumí. Hodně písní je věnovaných určitým lidem, ty ale už píšu v angličtině, aby jim rozuměli.

Když se bavíme o islandské hudbě, existuje jedno neustále se opakující klišé. Že hudba vychází z vlivu krajiny a prostoru, který podobu hudby nesmazatelně ovlivňuje. Platí to, nebo ne?

Já jsem vyrostla v Seltjarnarnes, což je předměstí Reykjavíku. Je to jeden velký kopec, všude okolo je moře a všude hrozně moc mechu a kamenů. Když jsem byla mladší, byla jsem naprosto přesvědčená, že tam můžu mluvit s elfy. I když právě tohle zní jako to největší klišé, strávila jsem celé dětství sama u moře a věřila, že se tam bavím s elfy. Že slyším jejich příběhy a umím létat, nebo že tenhle kámen patří trollům. Pro mě osobně je příroda strašně inspirující, ale právě jenom kvůli takovým vzpomínkám, které mě strašně ovlivnily. Může to znít bláznivě, ale když vyrůstala moje babička, tak věřila, že nemůže jít po setmění sama k mechu u moře, protože by si ji vzali neviditelní lidé. Byla to skvělá metafora přírody, krajina tě může unést stejně jako elfové, lidé proti ní neznamenají vůbec nic.  

Je tohle podle tebe důvod, proč má islandská hudba v zahraničí takový ohlas?

Pravděpodobně ano. Samota je něco, co přináší smutek, a ten s sebou nese moc pocitů. Samota tě nutí víc přemýšlet a v přírodě je člověk vždycky sám za sebe. Kdybys šel deset minut pěšky z Reykjavíku, ocitneš se úplně sám v nádherné krajině mimo město. Člověk má čas sám sebe pochopit. Není to jenom izolací, ale hlavně tím, k čemu vás dovede.

Její sólová deska Unexplained Miseries & the Acceptance of Sorrow je svojí zahloubaností až opakem extatických Kælan Mikla, kde hraje na bicí. Co si myslí Sólveig Matthildur o klišé a undergroundové islandské hudbě, kterou propaguje v zinu Myrkfælni? Jak moc je podle ní obraz Islandu zidealizovaný? Poslechněte si celý rozhovor.