Přehlížené desky roku 2015: Utajené skvosty podle Radia Wave

24. červenec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03436083.jpeg

Nejdiskutovanější desky roku, názorové střety a euforické pochvaly nebo o nic méně zapálené hejty vám pravidelně servírujeme v rubrice Deska týdne i v běžných recenzích. Co ale s deskami, na které se během roku nedostane, které objevíme později nebo které jsou zakořeněné v okrajovějších žánrech?

Následující přehled představuje ty nejzajímavější nahrávky, na které se v první polovině roku 2015 v recenzích nedostalo – nadžánrovou odyseu připravila podstatná část redakce, jde tedy o bezmála archeologický průnik za hranice hudebních magazínů a titulních stran někam do světa, o kterém se píše možná méně, než by mělo.

Smurphy – A Shapeless Pool Of Lovely Pale Colours Suspended In The Darkness (Leaving)

Průnik různých forem psychedelického zvuku do takřka všech myslitelných (sub)žánrů současnosti je velkým tématem několika posledních let, aktuální sezonu nevyjímaje. O jedno z nejsvěžejších (a zároveň nejobtížněji uchopitelných) potvrzení tohoto faktu se letos v květnu postarala mexická producentka Jennifer Smurphy – členka producentsko-promotérské crew jménem NAAFI, která svérázně vdechuje nový život taneční hudbě i okrajovým tribálním stylům. Na svém sladce dezorientujícím, vysoce těkavém albu – dostupném pouze na kazetě a pojmenovaném podle citátu z literární klasiky J. M. Barrieho Peter Pan – Smurphy stvořila úchvatný surreální svět složený z fragmentů footworku a ambientu, breakbeatu a dubu. Futuristickou krajinu, v níž se snový opar plný duchařských vokálů a „beztvarých“ ploch potkává s hlukovými erupcemi a těžkou perkusivní mechanikou a ve které je navzdory zdánlivému strukturálnímu chaosu a sonické anarchii každá barva přesně na svém místě. Nenápadný, ale silně návykový release, v němž se skrývá cosi nadčasového. (Aleš Stuchlý)

Dylan Stark – Heartland (Civil Music)

Oslava je slovo, které charakterizuje debutové LP portlandského producenta Dylana Starka. Heartland překvapuje bohatým zvukem – extatické textury plné samplů, deephousových beatů a „pitched“ vokálů řadí desku spíš na klubové parkety. Stark ale namíchal koktejl, který je příjemné cucat i doma na gauči. Jeho skladby jsou nahuštěné desítkami, či možná stovkami stop, v nichž lze prý najít i pouliční marocké prodavače nebo bollywoodské reklamy. Přeji příjemné pátrání. (Jan Macháček)


Yael Naim – Older (Tôt Ou Tard)

Třetí album izraelsko-francouzské hudebnice Yael Naim nese název Older a neexistuje příhodnějšího názvu. Na této desce působí mnohem vyzráleji, zkušeněji a kvalitou hudebního materiálu se přibližuje stále ještě nepokořenému eponymnímu debutu z roku 2008. Naim sice opouští tradiční ucelenou albovou strukturu, která by vyprávěla nějaký příběh, na druhou stranu nabízí kolekci silných skladeb, které nabízí vše, v čem Naim vyniká: silné melodie, charismatický zpěv a působivé texty, tedy vše, co bohužel chybělo na předchozím albu She Was a Boy. (Šimon Holý)

Lockah – It Gets More Cloudy (Donky Pitch)

Původem skotský beatmaker Lockah si za pár let své klubové kariéry už stačil v rámci současné neo-neonové produkce vytvořit svůj vlastní rozpoznatelný zvuk, ladně meandrující mezi oblými zátokami Miami bass, Italo disca a elektrofunku. Na své druhé desce do téhle příjemné směsice ještě místy přilévá ze své momentální fascinace dřevním analogovým technem – a pojem „analogový zvuk“ je v případě této desky zčásti nahrané na živé nástroje skutečně na místě. It Gets More Cloudy je přes všechen párty appeal, který odteď Lockah poprvé předvádí s doopravdy live setupem, především jednou z nejpříjemnějších poslechových záležitostí první poloviny roku, kterou bezesporu ocení nejen fanoušci lehce nostalgickým zvukem nasáklé elektroniky. (Jan Bárta)

Young Thug – Barter 6 (Young Money Records)

Young Thug pro mě byl dlouho jen podřadný klon Lil Waynea a moc jsem nechápal ten humbuk, který se kolem něj strhl. S touhle mixtape odkazující názvem na nevydané Weezyho album mě ale přesvědčil, že je v něm o hodně víc. Kombinace zdrogované flow a psychedelického post trapu (geniální producent London on da Track!) nemohla vzniknout nikdy jindy než právě teď. (Karel Veselý)

Gurun Gurun – Kon B

S druhým albem Kon B, které přichází pět let po tom prvním, odjeli Federsel, Jára Tarnovski, Ondřej Ježek a Tomáš Knoflíček rovnou turné po Japonsku, kde mají fanoušky vděčnější než u nás. Touha experimentovat je tentokrát vedla ještě mnohem dál než na o poznání popovějším eponymním debutu. Hravost, s jakou skládají rozličné nástroje (mezi nimi kytara, bendžo, harmonika nebo flétna) s terénními nahrávkami a něžným hlasem japonských umělkyň (na nahrávce slyšíme třeba tamní hvězdu Mayuko Hitotsuyanagi vystupující jako Cuushe), je neodmyslitelným rysem jejich tvorby. Tentokrát má ale o něco temnější barvy. Mačkání tlačítek syntezátorů pak působí jako zvuky vesmírné lodi, jejíž signál se tady u nás lehce ztrácí. Už je zvykem, že Gurun Gurun jsou větší událostí v zahraničí. Možná proto, že jejich hudba je jako japonské básně haiku, které nesdílí západní lpění po smyslu. Zatím se tu oťukává, jako mimozemšťanka Majka ze socialistického seriálu Spadla z nebe, od kterého si formace vypůjčila název, po přistání v Československu. To ale v žádném případě neznamená, že se nejedná o mimořádné album. (Miloš Hroch)


Myka 9 & Factor – Famous Future Time Travel (Fontana North)

Výjimečná příležitost slyšet výraznou osobnost, která umí pracovat se svým charismatickým hlasem, skutečně chápe jeho možnosti a využívá je. Ukazuje různé rapové flow a v každé je perfektně artikulovaný a přesvědčivý, navíc skvěle zpívá. Druhá deska losangeleského undergroundového průkopníka a kanadského producenta je ukázkou poctivého indie rapu, který přesahuje škatulky a vystupuje ze současného hlavního proudu na rapové scéně. Je tu uvědomělost, ale žádná ušmudlanost, deska je zábavná a je možná z mnoha úhlů zajímavější než třeba populární projekt Run the Jewels, ovšem tady není tak jednoduše uchopitelný koncept, který by ulehčil propagaci. (Mary C)


Ash Koosha – Guud (Olde English Spelling Bee)

Newyorská značka Olde English Spelling Bee, kterou prestižní magazín FACT před několika lety označil za label roku, uvedla na hudební scénu spoustu velkých jmen. Jednu ze svých prvních desek tam vydal futuristický věrozvěst James Ferraro, za startovní čáru posloužil i průkopníkovi alternativního R&B Autre Ne Veut nebo Mattu Mondanilovi z Real Estate, který u Olde English Spelling Bee vydal svoji první desku coby Ducktails. Jedno z nejvýraznějších alb z celého katalogu značky ale patří liverpoolskému producentovi jménem Forest Swords, jehož Dagger Paths EP určilo směr celé řadě následovníků. S podobnou kombinací ambientu, post rocku, noisu a elektroniky přišel letos londýnský producent s íránskými kořeny Ash Koosha, jehož debutová deska Guud výrazně vyčnívá ze zástupu letošních experimentálních nahrávek. Ash Koosha na albu organicky prolíná melodie ovlivněné zemí svého původu, kreativní zvukové hrátky a pomalu odtikávající beaty do výsledné podoby, která je nadmíru imaginativní, snová a zároveň nekompromisní a subverzivní. Není důvod, proč by v následujících letech nemohl být Ash Koosha stejně vlivný jako jeho vzor Forest Swords. Jeho zvuk, který může připomenout i některé momenty Autechre, je totiž především svobodný – a to je v experimentální elektronice ta největší devíza. (Jiří Špičák)


Jefre Cantu-Ledesma – A Year of 13 Moons (Mexican Summer)

Nové album Jefreho Cantu-Ledesmy si název A Year of 13 Moons a vlastně i svůj narativ vypůjčilo od Rainera Wernera Fassbindera, jehož téměř stejnojmenný snímek pojednává o trpkém rozchodu a marné snaze o smíření se s dosavadní životní cestou. Ledesmovo vyrovnání s životním rozchodem je křehké a hloubavé, nahrávka kalifornského hudebníka však není bezvýchodná, o čemž svědčí i název jednoho ze singlů Love After Love. Deska zároveň znamená značný a velmi podařený odklon od Ledesmových klasických potemnělých dronových nahrávek. A Year of 13 Moons je silně inspirována dreampopem Cocteau Twins, plná zasněných reverbů, automatických beatů a skladby často mají téměř popovou strukturu. Vrcholem je však propojení obou přístupů – skladba A Portrait Of You At Nico’s Grave, Grunewald, Berlin (For Bill K.). (Martin Vait)

autor: Radio Wave
Spustit audio