Překlad je způsob, jak zůstat v kontaktu. Liberatura s Flórou Peťovskou a Lenou Dorn

„Čtyři pády jsou mi prostě málo,“ vysvětluje Lena Dorn svůj vztah k češtině. Nedostal ji Kundera nebo Hrabal, ale svět, který se dá ohýbat hned sedmkrát. Třicetiletá překladatelka se dlouho zajímala o současnou českou poezii, s básnířkou Olgou Pek si vyzkoušela i společný autorský text. Teď ale pracuje na překladu knihy Vratislava Maňáka. „Na epizodu z našich společných dějin se dívá docela jinak,“ popisuje Lena, čím ji text nositele Ceny Jiřího Ortena baví, „navíc má dobrou, steampunkovou atmosféru.“

Flóru Peťovskou přivedl k češtině Švejk. Nemusela z něj ale přečíst ani řádku, stačila jí vzpomínka z dětství na velkou žlutou knihu. Hořavova Pálenka, kniha, která v Česku nedávno svou výjimečnou poetikou a zachycením exotického, a přitom domovského Banátu způsobila malou literární senzaci, je podle ní skvělá na mnoha úrovních. Těžko se překládá jen kvůli místním názvům, ale v Maďarsku by mohla zapůsobit. „Těžko se pozná, co bude literární senzace a co ne,“ říká Flóra, když se bavíme o dalších aspektech překladatelské práce a o tom, jak se vybírají české knihy pro maďarské publikum. Naposledy prý v Maďarsku hodně zapůsobilo Zatím dobrý Jana Nováka. V obou zemích pak mají úspěch knihy Jaroslava Rudiše.

Poslechněte si Liberaturu o překladech ze současné české literatury, o tom, co je na ní specifického nebo proč překládání pomáhá udržet komunikaci mezi komunitami, které zapomínají, kolik toho mají společného.