Překladatelé nám umožňují vychutnat si světovou literaturu. Literárním překladem se ale uživit nedá

Po oscarovém úspěchu jihokorejského filmu Parazit vydal deník Jakarta Post článek, v němž se tvrdí, že film byl na Západě dobře přijat i díky skvělému překladu. Překladatelé nám zprostředkovávají zahraniční filmy i světovou literaturu, přesto se podle všech překladatelů, s nimiž jsem mluvila, v Česku ani na Slovensku literárním překladem důstojně uživit nedá. „Pokud chcete překládat komerční i literární překlady zároveň, tak se to skloubit dá. Ale já neznám mnoho lidí, kteří by toho byli schopni. Tlumočníci a překladatelé, kteří dělají komerční texty, říkají, že už jim chybí energie a kreativita na literární text,“ říká překladatelka z ukrajinštiny Rita Kindlerová. Byť je podle překladatelů těžké s přesností říct, jak dlouho trvá přeložit jednu normostranu, obvyklé ohodnocení, které ale překladatelé za literární překlad dostanou, neodpovídá času, který na něm strávili.

Překladatelka z ukrajinštiny Rita Kindlerová |foto: Eva Svobodová

Problém se ale netýká jen samotných peněz, ale také způsobu, jakým je smlouva postavena. Finanční odměna v sobě zahrnuje nejen honorář za vyhotovení překladu, ale i takzvanou autorskou licenční smlouvu. Ta je ale časově omezená zpravidla na 5 let. Když chce nakladatel knihu vydat po letech znovu, musí za licenci podle autorského zákona znovu zaplatit. Tím, že se ale překladatelé dlouhou dobu profesně nesdružovali, řada překladatelů o tomto pravidlu nevěděla, říká překladatel fantasy literatury Roman Tilcer. Proto se rozhodl založit facebookovou stránku a tím i neformální skupinu překladatelů Tváře překladu a snaží se tak pozvednout pracovní podmínky i prestiž tohoto povolání.

S podobným cílem vznikl i spolek Překladatelé Severu sdružující překladatele právě severské literatury. „Jako úkol jsme si ve spolku dali i informovat překladatele, kteří nemají takové zkušenosti, nejenom ve věci obsahu té smlouvy, ale i o tom, že je možné to připomínkovat, že na to mají právo. Vždycky když přijde návrh smlouvy, je to jen návrh,“ říká Jitka Hanušová, překladatelka z finštiny a členka spolku Překladatelé Severu. Jak potvrzuje překladatelka Rita Kindlerová, velmi často smlouva není dohodou dvou stran, ale nakladatelé jen předloží, co vypracovalo právní oddělení. „Když je ta knížka útlá, tak někdy utratím všechny peníze za právníka.“

Podle Barbary Sigmundové si celá řada lidí myslí, že překladatelství je koníček, který by měli překladatelé dělat po práci. Tato představa podle ní vznikla, protože literární překladatelé byli nuceni najít si další zaměstnání, aby se uživili|foto: Unsplash,CC0

Spolek Překladatelé Severu chce do budoucna vypracovat vzorovou smlouvu. Tomu se podle Obce překladatelů ale dlouhodobě brání Svaz českých knihkupců a nakladatelů. Podle Aleny Lhotové z Obce překladatelů se řadu let snaží něco podobného dojednat. „Od začátku tohoto tisíciletí jsme se snažili s nimi dohodnout na rámcových podmínkách. Nešlo nám o honorář, ale abychom se dohodli na počtu výtisků, nebo jakým způsobem se bude vyplácet honorář.“ Podle předsedy Svazu českých knihkupců a nakladatelů Petra Vopěnky by ale každá smlouva měla vznikat individuálně. Navíc do budoucna by se podle něj autorská licenční smlouva neměla týkat všech překladů, protože ne všechny překlady mají, jak tvrdí, uměleckou hodnotu.

Setkání Překladatelů Severu|foto: archiv Překladatelů Severu

Z celoevropského výzkumu o pracovních podmínkách, kterého se zúčastnila i česká Obec překladatelů, také vyplývá, že Česká republika a Slovensko jsou jediné země, kde se dominantně vyplácí půl odměny při odevzdání překladu a druhá polovina po vydání knížky. To podle Barbary Sigmundové, slovenské překladatelky, která v poslední době mimo jiné přeložila povídky Jorgeho Luise Borgese, v praxi znamená, že pokud kniha nevyjde, překladatel nedostane půl své odměny. „Naším snem je, aby se vyplácela záloha při podpisu smlouvy,“ říká Alena Lhotová. Lhotová z Obce nakladatelů i Roman Tilcer z Tváře překladu poznamenávají, že některé překlady mohou trvat měsíce a vydání knihy několik dalších. Podle nich je to neúměrně dlouhá doba čekání na honorář.

Čtěte také

Mladí architekti pracují za mizerné peníze bez smlouvy. Jaká je odvrácená strana prestižního oboru?

Podle Barbary Sigmundové si celá řada lidí myslí, že překladatelství je koníček, který by měli překladatelé dělat po práci. Tato představa podle ní vznikla, protože literární překladatelé byli nuceni najít si další zaměstnání, aby se uživili. Země poskytující překladatelům ve vztahu k jiným profesím adekvátní ohodnocení mají obvykle vypracovaný systém širší veřejné podpory oboru. V České republice existují stipendia pro překladatele, ale podle Lhotové z Obce překladatelů se jedná řádově o pár jednotek, které nevyřeší obecný problém podhodnocení práce.

Vopěnka ze Svazu českých knihkupců a nakladatelů si nicméně nemyslí, že by stát mohl financovat překlady z cizích jazyků: „Vždycky tady bude argument, že je to na tom původním státu, který má zájem na tom, aby jejich literatura vycházela v zahraničí,“ dodává Vopěnka. Státy velmi často poskytují finanční podporu pro překlad své literatury, čehož jde ve finále využít při vydávání literatury z takzvaných malých jazyků. Jak ale dodává Jitka Hanušová ze spolku Překladatelé Severu, je i v našem zájmu světovou literaturu překládat: „Nic proti českým autorům, čtu je a mám je ráda, ale to bychom byli hrozně ochuzeni. Překladová literatura rozhodně rozšiřuje obzory.“