Prezident Blaník je spíš pásmo skečů než snímek do kina. Filmový příběh si Tonda neprožil
Tonda Blaník opustil komfortní zónu osmiminutových videí a svojí kanceláře a rozhodl se kandidovat na prezidenta. Na tom, že Prezident Blaník nepůsobí tak docela jako film, jsme se v redakci shodli. Novému projektu tvůrců seriálu internetové televize Stream by víc seděla třeba speciální prodloužená epizoda. Blaníkova schopnost vlomit se do reality české politiky ale přece jen vygenerovala pár skvělých momentů. Jako rychlý komentář prezidentské kampaně funguje docela dobře.
Táňa Zabloudilová: Lepší komediální autorský tým, než je ten Blaníkův, u nás asi momentálně není. Z Tondy Blaníka se mu rychle podařilo udělat etablovanou figuru české popkulturní scény, i přesto, že jednotlivé série Kanceláře Blaník přinesly většinou jen pár povedených dílů. Tím spíš by teď nejznámější český lobbista zasloužil adekvátní pracovní prostor. Odchodem z kanceláře a proměnou na filmového hrdinu na sebe vzal povinnost odchodit si po Praze dějový oblouk, se kterým si scenáristé bohužel moc práce nedali. Jako by autorům zase tolik nezáleželo na tom, že připravují právě film, a jako obvykle se soustředili spíš na jednotlivé scénky. Volba prezidenta jim ale vystačila na slušný počet pohotových fórů, kdo politiku sleduje, identifikuje desítky povedených narážek. Minimálně pro fanoušky tak Prezident Blaník stojí za vidění. Jen po něm nesmíte chtít moc.
Šňůra scének by dávala větší smysl jako televizní speciál – byla by o něco kratší a tvůrci by se zbavili nutnosti rozvíjet postavy a velký příběh. Ten, který tu Hodan, Tuček, Geisler, Najbrt a Bartes vyprávějí, je nakonec celkem irelevantní, dějové zvraty nedávají smysl, film negraduje, a tak je nejpozději v poslední třetině celkem ubíjející. Blaníkovská satira je navíc ve filmu bohužel ještě krotší než v seriálu. Na rozdíl třeba od České sody si Blaník rozhodně nedělá legraci ze všech, preference tvůrců jsou zřejmé, nejen kvůli průběžnému nadávání na Miloše Zemana, ale i výstupům Tomáše Sedláčka, Tomáše Sokola, nebo dokonce Miroslava Kalouska, který je tu v roli dobrého přítele Tondy Blaníka. Film dává hrdě najevo, že patří pražské kavárně, a ukazuje i, kdo konkrétně ji podle nich reprezentuje.
Antonín Tesař: Prezident Blaník jako by vyjel do kin právě v době, kdy je národu nejhůře – krátce po prezidentských volbách. Vysoká návštěvnost filmu ukazuje, že přinejmenším tábor nevoličů Miloše Zemana ocení možnost vysmát se dnešní politické situaci prostřednictvím jízlivé satiry. Výprava Tondy Blaníka za hranice jeho seriálové Kanceláře dobře funguje jako rychlý hit, který začerstva oglosuje největší absurdity právě ukončených prezidentských kampaní. Víc od něj bohužel nedostaneme.
Tvůrci Kanceláře Blaník: Bavíme i samotné lobbisty
„Vlastně se ukazuje, že i přesto, že my se v tom prostředí nepohybujeme, tak je natolik věrně zobrazované, že baví i samotné lobbisty,“ říká Robert Geisler, který společně s Tomášem Hodanem dorazil do vysílání Radia Wave na Vltavě zrekapitulovat rok vysílání nebývale populární politické satiry Kancelář Blaník.
Film vypadá spíš jako sled různorodých scének než jako ucelené filmové vyprávění. Boratovské konfrontace s nic netušícími prezidentskými kandidáty střídá situační skeč o pražské lumpenkavárně a na něj navazuje klasická blaníkovská sprška sofistikovaných vulgarismů. To všechno spojují desítky záběrů na hrdinovy extravagantní boty. Některé vtipy příliš nefungují, jiné naopak skvěle. Problém je ale spíš v tom, že v chaotické struktuře celého filmu nakonec i sebelepší palba komických situací začne působit únavně. Efektní práce s kamerou a střihem tuhle neuspořádanost zvládají uhladit jen částečně. Jako vzácný pokus o moderně vypadající politickou satiru je Prezident Blaník určitě záslužným krokem. Jen je to krok poněkud potácivý.
Svoji nejsilnější stránku – schopnost vplétat postavu Blaníka do reálných souvislostí české politiky – však autoři ve filmu vytěžují lépe, než se jim v poslední době dařilo v seriálu.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
