Přežijí jen milenci: Upíří adagio za ztracený svět

Pokud měl někdo šanci vysát z (v kinematografii už notně zprofanovaného) upírského mýtu poslední zbytky života, pak to byl mistr kradmých filmových pohledů Jim Jarmusch. Jeho evropským stylem inspirovaná svérázná díla – připomínající svým plynutím a důrazem na intuici, instinkty a emoce spíš hudbu či poezii – už třicet let podvrací žánrové i narativní konvence amerického filmu a aktuální snímek Přežijí jen milenci není výjimkou. Už znamenitá úvodní sekvence (ty jsou ostatně nejpozději od Mrtvého muže Jarmuschovou specialitou) je v tomto ohledu dostatečně výmluvná: kamera, napodobující v krouživých pohybech po dekadentním interiéru upírského páru pohyb gramofonové desky, předjímá pojetí filmu coby poctu archaickým technologiím a vintageovým objektům touhy. Zpomalená verze písně Funnel of Love od Wandy Jackson jasně upozorňuje, v jakých otáčkách se bude tahle kryptická romance odehrávat.

Kouzlo Jarmuschovy vtipné, melancholické (a divácky tentokrát velmi vstřícné) novinky spočívá jak v nenápadných aktualizacích vampýrské mytologie, tak i v potlačení zápletky a děje ve prospěch precizního formálního pojetí a hypnotické zásvětní atmosféry. V centru filmu, v němž se stylově neobjeví ani jediný záběr za bílého dne, stojí archetypální pár, jehož láska už překlenuje staletí: šik éterická hipísačka Eve a samotářský muzikant s retro obsesí Adam. Jejich odlišný temperament a momentální naladění (schopnost přežití u adaptabilní Evy komunikující iPhonem nové generace vs. únava z přežívání u Adama sbírajícího raritní elektrické kytary) zrcadlí i místo jejich aktuálního pobytu – lehce mystický marocký Tanger tu stojí v čitelném kontrastu k vybydlené nekropoli/soukromé divočině Detroitu.

Marlowe ve filmu Přežijí jen milenci |foto: oficiální Facebook filmu Only Lovers Left Alive

Jarmusch je oba ukazuje především jako věčným životem znavené romantické milence, kteří znají názvy zvířat i rostlin v latině, a teprve pak jako upíry, již lidem pohrdlivě přezdívají „zombies“ a jejichž vkus po letech strávených ve vybrané společnosti největších umělců zdánlivě přechází do blahosklonného snobství. Vampýří „hipsterství“ je pochopitelně o dost víc cool nežli to lidské, ale u Jarmusche tentokrát nejde o ironii, nýbrž o jímavé vyznání: blues pouštěný výhradně z vinylu, uhrančivé noční projížďky městem duchů ve vintage automobilu, odmítání světské popularity, to všechno by mohlo poukazovat na nezdravé elitářství a jistou pohodlnost, potřebu stavět si svět jen ze samých dokonale estetických veličin. Ve skutečnosti je v Jarmuschově pečlivém vrstvení odkazů cosi přirozeně hlubokého a existenciálního.

Místo samolibého kulturního fetišismu tu režisér rozevírá vějíř funkčních referencí a odkazů a verbálních i vizuálních aluzí, které jsou ale víc zábavně přidrzlé nežli okázale vznešené: ještě než se dal Adam na narkotický drone-metal, napsal adagio do jedné ze Schubertových symfonií, milovnice Cervantese a Becketta Eva ráda tráví čas s přítelem Christopherem Marlowem, který dodnes žije nespravedlivě v Shakespearově stínu, na pokojové „zdi slávy“ vedle sebe přebývají Buster Keaton, Franz Kafka, Neil Young, Edgar Allan Poe, Joe Strummer, Jules Verne a Ornette Coleman a další páni. Tohle všechno jsou opěrné body tvůrce, jehož nový film je zřetelnou metaforou úpadku západního světa (a především Ameriky 21. století). Vždyť už i upíři mají co dělat, aby přežili, neboť lidská krev je kontaminována a hlty neinfikované krve pak ústí ve chvilky opojného drogového rauše.

Rozjímavá melancholie a smutek nad postupující erozí západní kultury v kombinaci se sarkastickými narážkami na soudobou realitu („Už začala válka o vodu?“ „ Ne, pořád frčí ropa.“) pak spolu s meandrující strukturou filmu vytváří ojedinělý náboj, díky němuž se člověk dva dny po zhlédnutí přistihne, že v něm Jarmuschův film opět zvolna ožívá a emocionálně pokračuje. Klíč k filmu jako by ležel v Evině schopnosti určovat stáří předmětů a číst je pouhým pohybem ruky – i Milenci jsou záměrně antiintelektuálním, hluboce pocitovým, „taktilním“ filmem, který je mnohem lepší zakusit než o něm mluvit.

Jarmusch díky jednoduchým, ale dokonale účinným prolínačkám a jízdám kamery sochá plynulou krásu omšelosti a zániku, a i když nemá ve všech scénách úplně lehkou ruku (taneční sóla Evy), jeho náladotvorná práce s kombinací obrazu a hudby (zvláštní cena za nejlepší soundtrack z festivalu v Cannes je zcela na místě) je opět na naprosto mimořádné úrovni. Erotickým nábojem prodchnutá sekvence z marockého baru, v němž vystupuje libanonská zpěvačka Yasmin Haman, je pro mě v tomto ohledu zatím nejsilnějším audiovizuálním momentem roku. Tohle uměl Jarmusch vždycky nejlíp: vynechávat vše potenciálně dramatické a z banálních okamžiků, všedních situací a bezdějových prodlev, které jiným nestojí ani za zmínku, udělat ty nejopojnější momenty v životě. V tom gestu je něco z přitakání i odmítnutí existence, stejně jako autor v poslední scéně přitaká i popře název svého filmu.

Adam z filmu Přežijí jen milenci |foto: oficiální Facebook filmu Only Lovers Left Alive

„O houbách víme prd, přitom jim vděčíme za život na Zemi,“ říká ve filmu Přežijí jen milenci Adam na adresu muchomůrek, které tu – podobně jako sám Jarmusch a jeho hrdinové – rostou tak nějak mimo svou sezonu. Přesto v Jarmuschově výtečném novém filmu nejde primárně o truchlivé vzpomínání a trucovité utvrzování se v názoru, že lépe už bylo. Jeho emotivní filmové adagio je především poctou věcem, kvůli kterým stojí za to žít: hudbě, literatuře, tanci (a krvi). Věcem, které činí život snesitelným i pro nemrtvé.

Hodnocení: 95 %
Přežijí jen milenci (Německo/USA/Velká Británie/Francie/Kypr 2013)
Režie a scénář: Jim Jarmusch.