Přichází časy kulturního undergroundu?

01043916.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 01043916.jpeg

Přichází období nového kulturního undergroundu? Poslední signály, které k veřejnosti vysílá Ministerstvo kultury ČR, naznačují, že tyto teorie nemusí stát na vodě.

O tom, že evropská krize zasáhne téměř každou oblast lidské činnosti, nepochybuje téměř nikdo. Že by dokonce mohla úplně uzavřít grantové kohoutky živé kultuře ze strany Ministerstva kultury ČR, se začalo nahlas mluvit během léta v souvislosti se zveřejněným plánem snížit rozpočet ministerstva o 1,5 miliardy korun. A podle prohlášení ekonomického náměstka Ministerstva kultury ČR Martina Sankota by škrty mohl nejvíce odskákat současný kulturní kvas. Když jsme se na tuto problematiku zeptali písemnou formou ministerstva, přišla nám rukou Hany Chálové tato odpověď: „Návrh rozpočtu se živého umění nedotkne nijak, pokud se živého umění něco dotkne, tak rozpočet schválený.“ Jinými slovy nám úředník odpovídá „co je vám do toho“.

Když jsem osobně naposledy z budovy na Maltézském náměstí odcházel, měl jsem docela dobrý pocit. Celé dopoledne se zde totiž prezentoval výzkum Asociace hudebních festivalů, který poprvé jasně ukazoval to, o čem se všude jinde v Evropě ví už delší dobu: dotace do kultury se i z finančního hlediska vyplatí. Zvyšují turistický ruch, místní zaměstnanost, zlepšují obecné povědomí o zemi, která kulturu podporuje.

Česká republika má tendenci často trucovitě jít proti proudu a jsou okamžiky, kdy se drzé čelo opravdu vyplatí. V případě kulturní politiky, která svou regresí jde zcela proti evropským proudům, si nemyslím, že je to úplně šťastné rozhodnutí. K čemu nám budou opravené památky, když k nim nenajdeme vztah? Když jim nevdechneme život, bez něhož budou jen nákladným mementem naší minulosti? Je opravdu naším cílem nechat kulturní nabídku agresivní ruce volného trhu? Jak by takový boj dopadl, si dokážeme jednoduše spočítat. Oproti tomu v řadě zemí vedle ministerstva kultury existuje i ministerstvo kreativního průmyslu a řada státem podporovaných exportních organizací, které dokážou živou kulturu všeho druhu výhodně zpeněžit. Předsudky, se kterými v Česku bojujeme (to znamená „kultura je něco, co můžeme pěstovat a dotovat v čase, který nám vybyl po seriózní práci“), zde už dávno překonali. Zda společnosti, nebo alespoň námi zvoleným reprezentantům smysl těchto výdobytků dojde dřív, než se v rámci šetření podaří současnou kulturní frontu rozvrátit, je otázkou. Poslední signály z ministerstva naznačují, že připravit se na tužší undergroundové časy není zas tak špatným nápadem.