Příliš hlučná samota The Body. „Podívej se, kam lidstvo kráčí, vždyť je to směšné,“ říká Chip King

Před zvukovou zkouškou se v klubu rozprostírá ticho před bouří. Zní to jako klišé, ale když The Body poprvé zapojí všechny nástroje pohromadě a nemáte špunty do uší, mohutný zvuk vám projede celým tělem a nepatrně sebou škubnete. Za pár okamžiků to ucítí plný sál lidí, ne jen barman, zvukař a promotéři z TJ Praha, kteří The Body dělají v Praze poněkolikáté. Evropská turné jsou pokaždé něčím jiná, Chip King musí na cesty vyrážet bez svého dlouholetého kamaráda Lee Buforda, protože nerad létá. Naposledy zahráli elektronický set a někteří metaloví fanoušci byli zklamaní, ale The Body si s očekáváním publika hrají rádi.

Před lety začala dvojice oslovovat posluchače napříč žánry. K tvrdé hudbě přistupuje totiž jinak – doom metal i sludge se časem omrzí, je to pořád to samé dokola a fanoušci to i vyžadují. „Nechceme ale hrát repetitivní riffy dalších deset let,“ říká Chip King mezi zvukovkou a koncertem. Noiseová hudba je o něco dobrodružnější, když k tomu a těžkému sludge zvuku přičtete postupy z experimentální elektronické scény, poučené hudbou producentů jako Haxan Cloak nebo The Bug – vyjdou vám The Body. Zapadají také do širšího současného trendu, kdy lidé z hudebně konzervativních scén jako hardcore punk hledají nové zdroje a otevírají se rozmanitějším inspiracím a elektronice – příkladem jsou Youth Code, domácí V0nt nebo taky Uniform, kteří jezdí turné s The Body. Lee Buford a Chip King na začátku května vydávají album I have fought against it, but I can’t any longer, kde mimo jiné hostuje zpěvačka Chrissey Wolpert s klasickým hudebním vzděláním a na album přináší operní vokály.

Chip je před koncertem klidný, a vtipkuje, jak na turné jezdí kvůli skvělému jídlu, a ukusuje v backstagei z připravené večeře. Jenom za pár chvil vystoupí velký chlápek s tričkem Star Trek na pódium a spustí řev, ve kterém se ozývá, že za jejich deskami s názvy připomínajícími Nihilist Memes je možná víc než černý humor.

Koncerty The Body jsou hodně hlučné a intenzivní, co to dělá s publikem?

Podle mě nic zvláštního. Lidé omdlévají nebo jsou malátní, někdy mají žaludeční problémy a já se málem podělal, když jsme poprvé spustili všechny subwoofery. Neměl jsem vůbec tušení, jaký to bude zážitek. Ve Státech totiž hrajeme s mnohem větším aparátem. Lidé po koncertech říkají, že jim nikdy žádná hudba tak nehnula s vnitřnostmi – bušící rytmy, konstantní rachot basy a subwooferu. Když tohle zažijete, už nikdy nechcete nic jiného.

Lee s tebou na evropská turné nejezdí, protože nemůže létat. Jaké je to bez něj?

Jiné. S Leem společně hrajeme skoro dvacet let. Jsme sehraní a celé je to přirozené. Kvůli evropským turné jsme museli secvičit songy s bubeníkem Zacem Jonesem, který je se mnou na tour už potřetí nebo počtvrté. Zac je náš společný kamarád, kdysi nahráli The Body desku s jeho kapelou Braveyoung – jsme na stejné vlně. Baví mě cestovat, mrzí mě, že tady nemůže být Lee se mnou, určitě by se mu to taky líbilo.

Stínadla v hardcore-punkové scéně se bouří: V0NT A Ghettoblaster s tepem 666 BPM

• Upravit
• Smazat

Není tak těžké si přiznat, že hardcore-punk je konzervativní žánr. Je to do jisté míry způsob, jak se chránit před vnějším světem. Právě odsud se v Americe osmdesátých let a u nás pak v devadesátých šířily pokrokové myšlenky o rovnosti pohlaví, antirasismu a právech zvířat. Zato po hudební stránce tato scéna dlouho tak otevřená a pokroková nebyla. Zatímco v zahraničí už dnes tohle není tak docela pravda, domácí scéna se tomu, že hardcore nejsou jenom kytary a řev, stále učí. Letos v tomto smyslu vyšla jedna zásadní nahrávka – je jí split kazeta rappera Ghettoblastera a darkwaveové trojice V0NT.

Jak moc jsou pro The Body důležité spolupráce? Mluvíš o Braveyoung, ale máte toho za sebou víc – nahrávky s Thou, Full of Hell nebo s elektronickým producentem Haxanem Cloakem.

Když jsme nahrávali s Braveyoung, bylo to čistě z nadšení. Stálo to na kamarádství. S Haxanem Cloakem to bylo jiné. Nikdy jsme se nepotkali. Doporučil nám ho Matt z labelu RVNG Intl., u kterého jsme vydávali. Poslali jsme mu desku a říkal, že by do toho měl zasáhnout ještě někdo jiný. Domluvil nám to s Haxanem Cloakem, všechno jsme ladili přes Facetime nebo Skype. Častěji ale upřednostňujeme spolupráce s někým, koho známe dlouho a jsme na sebe nějak víc napojení. Chystáme desku s Uniform, se kterými jezdíme turné. Nahráli jsme to před pár měsíci.

Haxan Cloak dal zvuku The Body na desce I Shall Die Here jiný rozměr pro váš zvuk, ovlivnilo vás to?

Asi ano, začali jsme používat víc samplů a smyček. Lee je blázen do hudby a má neuvěřitelný přehled, já jsem víc troll z jeskyně, který poslouchá dvacet let staré desky. Přišli jsme tehdy na to, že jsou nekonečné možnosti, jak z našeho zvuku vytáhnout něco víc. Nechceme se pořád opakovat. Deska I Shall Die Here nám otevřela spoustu dveří. Nemusíme aspoň hrát dalších deset let jenom repetitivní riffy.

V rozhovorech citujtete Taylor Swift nebo Nelly Furtado jako velkou inspiraci. Jak se to do vaší hudby promítá? Někomu, kdo ji má naposlouchanou, se tomu chce věřit jenom těžko.

Popová hudba je tak přístupná. Nemusíte se soustředit, nemusíte dělat při poslechu vůbec nic. Popoví producent ví, jak zasáhnout velké množství lidí a jak rozhýbat ty nejvzdálenější kouty vaší psyché – noty, harmonie, změny, rytmus. Tvrdá hudba od vás vyžaduje nějakou investici, musíte ze sebe něco odevzdat. Neříkám, že to je špatně, ale někdy si chceš prostě poslechnout něco odlehčeného a nenáročného. Baví mě rozmanitost. V současnosti poslouchám nějaké desky od vydavatelství Thrill Jockey nebo kapely z Afriky – chci taky slyšet lidi s rozdílnými zdroji a nápady, které vychází z jiných kulturu.

Dalším zdrojem The Body jsou knížky. Jak se na vaše aktuální album dostal Bohumil Hrabal? Desku uzavírá recitace jedné pasáže z jeho knihy Totální strachy.

Několik let zpátky jsem byl zaseknutý na místě a nemohl se pohnout. Nečetl jsem nic jiného než Pána prstenů, pořád dokola. Pomalu mě to ubíjelo. Dobrý kamarád mi doporučil Příliš hlučnou samotu od Hrabala a já to zhltnul za den, úplně mě to emočně rozebralo – byla to ta nejlepší věc, kterou jsem za dlouhou dobu četl.

The Body servírují s novou nahrávkou kontrolovanou dávku jedu

• Upravit
• Smazat

Ve světě The Body slunce příliš nevychází – a pokud ano, tak jenom proto, aby vystavilo na odiv vaše zklamání, nebo pálilo do očí. Ve zdánlivě přepjaté vážnosti se ale přesto skrývá léčivý nadhled a katarze. Tak jako facebooková stránka Nihilist Memes denně konejší statisíce cynických duší humorem bezvýchodnosti, The Body nabízí kontrolované dávky jedu jako očkování proti samotě a úzkosti.

Šel jsem do knihovny a půjčil si Obsluhoval jsem anglického krále, Totální strachy a Fiktivní korespondence. Lee i já jsme si Hrabala zamilovali. Málo jiných knih na mě mělo takový dopad, možná něco od Marquéze. Zeptal jsem se našeho tour řidiče Jana, když jsme spolu jeli poprvé, jestli zná Hrabal. On se divil, odkud to znám, a hned nás to svedlo dohromady. Promlouvá to ke mně pořád. Lee si znovu četl Totální strachy a jednu pasáž jsme nechali načíst od otce našeho kamaráda, který má zkušenosti s rozhlasem.

Název pro poslední desku I have fought against it but I can’t any longer jste si vypůjčili z úryvku z dopisu na rozloučenou od spisovatelky Virginie Woolf – reference zapadá do témat beznaděje, úpadku a smutku The Body, jak odkazy vybíráte?

To je otázka spíš na Leeho. Ten sjíždí všechna média: literaturu, filmy, televizi, hudbu. Jde po věcech, které s ním nějak hnou, a následně se to promítá do The Body. Na některé věci z minulosti lidé zapomínají, ale vidím tu kontinuum myšlenek a tradic. The Body píšou o tématech odcizení, když se vzdálíš sám sobě a blízkým. O tom, jak se vztahuješ k systému a společnosti. Když si sednu a zamyslím se, nevidím ve světě nic moc dobrého. Nevěřím, že budoucnost lidstva bude prosluněná. Říkali nám to, když jsme byli děti: „Všechno bude lepší, když vyrosteš.“ V tomhle ohledu jsme ale všichni lháři. Podívej se, kam lidstvo kráčí – vždyť je to směšné. Celé se to jenom zhoršuje – a lidé na to upozorňují v knížkách, poezii, hudbě a filmu. My jsme jenom další z mnoha.