Primavera: Vytrvalé studium minulosti
Na letošním San Miguel Primavera Sound Festivalu, tradičně situovaném do přímořského barcelonského areálu Parc del Fòrum, se i pravidelný návštěvník mohl jen stěží cítit jako veterán.
Důvodem ovšem nebyla oslnivost nových skupin: s každým dalším rokem totiž jinak veskrze svěží přehlídka razantněji akcentuje retrománii, která pohltila i ty nejprogresivnější hudební oblasti. Nejintenzivnější zážitky Primavery 2012 víc než kdy dřív podnítily právě kapely, které už jsou na scéně dlouhá léta anebo se – častěji – po delších odmlkách daly znovu dohromady. Snadno se vás proto během tří hlavních dní festivalu mohl zhostit pocit nováčka, který se teprve, alespoň koncertně, seznamuje s hudebním kánonem. Ne že by nejrůznější reuniony a stárnoucí hvězdy početně převládaly, jen je bylo nějak víc slyšet a vidět.
Svěžest zasloužilců
Stačí si vzpomenout na příval energie čtyřicátníka Dennise Lyxzéna, frontmana znovuzrozených švédských hardcoreistů Refused. Lehkost a bravura jeho totálního fyzického nasazení byly místy dech beroucí. „Tyhle reuniony jsou ošidná věc. Pamatuju si, že jsme si z nich před 15 lety dělali legraci. Ale nedávno jsem si řekl: Na co si to tady hraju? Je tolik lidí, kteří nás touží alespoň jednou vidět, a bylo by arogantní jim to neumožnit. Jsme tu tedy jen kvůli vám a je to nejlepší pocit, jaký jsem kdy měl.“ Lyxzén jako by tušil eventuální nařčení z finančního kalkulu, a proto vedl podobná prohlášení skoro mezi každou skladbou. Zněl přitom maximálně uvěřitelně.
Podobně ležérně vystupoval Mark Arm s Mudhoney, kteří přes viditelný limit stárnoucích rockerů předvedli na pódiu ATP mladickou energií sršící set. Mudhoney dali jeden z nejvýraznějších koncertů letošní Primavery už jen proto, jak dokázali naprosto civilně a bez podbízení uhranout i náhodného kolemjdoucího. Jako magnet s devastujícím účinkem působila i superskupina OFF!, sestavená z hardcoreových zasloužilců. Trika OFF! letos také definitivně vytlačila merchandise Health – dosavadní uniformu publika Primavery.
Lee Ranaldo, jehož domovští Sonic Youth momentálně hybernují, s ještě neosahanou rolí sólového písničkáře přeci jen trochu zápasí. Přes podporu kapely, včetně starého parťáka Stevea Shellyho, zněl až příliš monotónně. Slyšet hned několik variací na jinak skvělou What We Know z posledního alba Sonic Youth sice nemůže být proti srsti, ale přeci jen jsem od velikána avantgardní rockové kytary očekával barvitější zážitek.
Na znovuožilé The Cure se v pátek přišlo podívat 42 000 lidí a s jejich blížícím se vystoupením v areálu po celý den rostla nábožná atmosféra. Robert Smith sice vypadá jako vylítaná čarodějnice s nadváhou, ale stejně je při podávání svých hymen okouzlující. Jako by ho písničky na chvíli transformovaly. Z mamutího, tříhodinového koncertu The Cure, který musel ukojit libido i toho největšího fanouška, se naštěstí důstojně velký dav přesunul na koncert Dirty Three. Ti sice žádným reunionem neprošli, zato jsou nám díky vedlejším aktivitám všech tří členů podobně vzácní. A vzácní jsou i svým uměním. Jejich aktuální album Toward The Low Sun je jen letmým nahozením z palety, kterou umí Dirty Three naplno rozprostřít naživo. Warren Ellis na pódiu trojčil ještě víc než s Grinderman a bubeníka Jima Whitea by se dalo sledovat dlouhé dny a stejně bychom jeho zdánlivě chaotickou techniku nepobrali. Dirty Three patří k těm málo současným kapelám, které můžeme směle označit za unikátní. A ačkoliv se před jejich koncertem v kuloárech říkalo, že na nedávných vystoupeních ztráceli šťávu, jejich koncert patřil k vrcholům festivalu. Nezapomenutelný zážitek.
Časová úskalí
Zato následující Codeine, kteří se letos vrátili po bezmála 20 letech, byli poněkud leklí. Stejně jako nefungovalo do ranních hodin nešťastně zařazené, narkoleptické vystoupení Spiritualized. Kanadské duo Purity Ring se v reji mladých indie popařů z tenat zaměnitelnosti vymanilo nejpřesvědčivěji. Jejich odlehčený koncert (snad i díky šumu středozemního moře) v jinak tvrdé konkurenci naprosto obstál – Purity Ring tak podali hned několik pádných důvodů, proč se těšit na jejich debut Shrines, který jim vychází v červenci. Podobně povznášející a na odlehčenější notu sázející Chromatics mají oproti Purity Ring výhodu v delší historii bádání na poli punku, italo disca a dalších – pro ně jakoby nepravděpodobných – stylů. I proto jsou Chromatics z pódia tak okouzlující. Kdo chce kapelu, má ji mít, kdo diskotéku, dostane ji také.
Mrzuté technické problémy prakticky zničily vystoupení rozvrkočených Dánů Iceage. Snad vystresovaní hypem předchozích měsíců se nedokázali – ani coby pankáči – vypořádat s jedním nefungujícím kombem. Melancholické písničky dua Tall Firs zase v sobotu utrpěly odpoledním, španělským sluncem i příliš brzkým zařazením po dvou dnech nabitého programu. Tall Firs jsou klasický model skupiny dávající si se vším na čas, který jim ovšem festivalové publikum jen tak nedopřeje. Ostatně svůj debut vydali až 16 let po svém vzniku. Velkým zklamáním bylo také přidušené, až mdlé vystoupení Sharon Van Etten. Namlsán skvělými singly a specifickou barvou hlasu jsem s lítostí sledoval tuctový set folkrockové písničkářky, kterých je na scéně přemíra. Podobně nijací byli oblíbenci bloggerů Peter Wolf Crier nebo stylizovaná „diskoška“ Jamese Ferrara.
Naprosto specifickou hodnotící kategorii si zaslouží sobotní koncert The Pop Group, kteří se před dvěma lety dali kvůli sporadickým vystoupením znovu dohromady. Až ostudně málo známá postpunková skupina Marka Stewarta kdysi položila svojí nekompromisní směsí punku, free jazzu a dubu základy bristolské scény. Dodnes na ně přísahají všichni od Massive Attack přes Trenta Reznora po Primal Scream. The Pop Group na Primaveře odehráli koncert, který by měla každá mladá kapela studovat. Když dávali staré hymny We Are All Prostitutes nebo She Is Beyond Good and Evil, byla veškerá obava z nostalgie ta tam. Pokud se o některých starých skladbách otrocky říká, že jsou nadčasové, pak ty, které předvedl Mark Stewart a spol., zůstávají naprosto aktuální.
Diamant vs. uhlí
Na Primavera Sound Festivalu je povinností zajít alespoň jednou do koncertního sálu Rockdelux Auditori. V kontrastu s rozvolněnou a nesoustředěnou festivalovou atmosférou tam písně Joshe T. Pearsona zněly jako diamant. „Vůbec netuším, co tady pohledávám. Samý slunce, modrá obloha, moře a rozdováděný lidi. Někde se musela stát chyba,“ pronesl Pearson mezi svými, vnitřní bolestí prosáklými songy. Josh T. Pearson je zároveň jediný performer, který dokáže bez mrknutí oka a pocitu nepatřičnosti vyprávět lascivní vtipy a vzápětí naprosto uvěřitelně zpívat o veskrze bezútěšných stavech.
Z pohledu člověka znechuceného skomírajícím retro-electrem nemá význam analyzovat masovou a lehce lobotomickou tancovačku Justice ani přemítat nad tím, zda si výsadní hipsterská značka Vice v pátek postavila dramaturgii svého pódia na nejrůznějších podobách metalu pouze z ironie. Smysluplnější bylo vystavit se intenzivnímu náporu tradiční kapely festivalu – Shellac, oddechnout si u přítulných Beach House nebo si zaremcat na zvuk u Yo La Tengo.
San Miguel Primavera Sound Festival 2012 byl ve znamení definitivního rozostření a usmíření starého s novým. Zklidněnou atmosféru podtrhoval oproti předchozím ročníkům v mnoha ohledech znatelně vřelejší, méně byrokratický přístup k návštěvníkům. I proto se oněch 119 000 lidí, kteří na festival přišli, nemuselo v neděli léčit z mizantropie a mohlo si v parku uprostřed Barcelony užít nedělní tečku s Richardem Hawleym. Tisícovky společensky opotřebovaných lidí jeho strhující koncert sice prožvanily, ale po konzumaci takového množství prvotřídního nezávislého popu (letos na Primaveře proběhlo 201 koncertů) a mizerného piva už se nebylo co divit. Primavera Sound vloni možná kulminoval počtem návštěvníků i nebeským lineupem, i letos si ovšem udržel pozici nejrelevantnějšího festivalu, který v Evropě máme.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.