Případ Caster Semenya. Jak velkou výhodu mají intersexuální atletky?

Caster Semenya
Caster Semenya

Kdo byť jen povšechně sledoval světový šampionát v atletice, nemohl si nevšimnout výtečných výkonů Caster Semenya. Běžkyně z Jihoafrické republiky ale není jen špičkovou závodnicí. Semenya je zároveň symbolem problému, který v posledních letech otřásá světem vrcholové atletiky. A za všechno přitom může jen částečka genetické informace.

Ze všech medailí, které byly na nedávno skončeném mistrovství světa v Londýně k mání, bylo o té, která připadne nejrychlejší běžkyni na 800 metrů nejméně pochyb. Dá se dokonce říci, že o ní nebyly pochyby žádné – Semenyu mohly o zlato připravit pouze pád nebo příliš rychlý (ulitý) start, po němž následuje diskvalifikace. Žádná ze soupeřek neměla ani zdaleka na to, aby suverénní Caster ohrozila.

Londýnské finále předpoklady potvrdilo. Semenya zaběhla osmý nejrychlejší čas historie (první místo v tabulkách drží i po dlouhých 34 letech hvězda československého normalizačního sportu Jarmila Kratochvílová) a stala se potřetí světovou šampionkou. Dařilo se jí i na dvojnásobné trati, na níž si doběhla pro bronzovou medaili. Namísto aplausu, který si takové úspěchy jistě zasluhují, ale musela znovu odpovídat na otázky, které ji stíhají už od jejího průlomového šampionátu v Berlíně před osmi lety. Jeden z největších problémů současné atletiky, který zosobňuje, totiž přesahuje sportovní měřítko a zasahuje do oblasti vědy, etiky, společenských věd či lidských práv.

Rozdíl v chromozomu

Jádro problému je přitom tak nevinné jako sama lidská genetika. Jmenuje se chromozom Y (přesněji jde o jeho část – gen SRY). Právě tato část genetické informace předurčuje vývoj mužského pohlaví a způsobuje produkci testosteronu, který pozitivním způsobem ovlivňuje lidskou výkonnost – rychlost, vytrvalost a sílu. Díky tomu je pro sportovce jedním z nejdůležitějších, ne-li dokonce tím vůbec nejdůležitějším faktorem. Jihoafričanka Semenya se narodila s chromozomem Y (tedy geneticky jako muž), ale s ženskými pohlavními orgány (tj. fyziologicky jako žena). Její tělo produkuje velké množství testosteronu, avšak není jej schopné použít k tomu, aby se plně vyvinuly mužské pohlavní orgány.

Semenya je v současnosti nejznámější atletkou, která se takto narodila. Rozhodně ale není jediná (počet tzv. intersexuálních závodnic se odhaduje na několik desítek) a nakonec ani první, kdo se musel potýkat s pochybnostmi ohledně vlastní identity. Jednou z prvních známých intersexuálních atletek totiž byla Zdeňka Koubková, která předtím, než v roce 1936 podstoupila změnu pohlaví, zaběhla světový rekord na stejné trati, na níž nyní dominuje Jihoafričanka, tedy na osmistovce.

Caster Semenya

Co všechno může být výhoda

Výkony atletek s mužským chromozomem logicky podněcují velkou debatu. Dá se ještě mluvit o rovném soupeření, když má jedna ze závodnic genetickou výhodu? Nejde přitom o nic zanedbatelného. Na počátku července byl publikován výzkum, který pracoval s daty více než 1300 závodnic. Vědci je rozdělili do tří skupin podle výše hodnot testosteronu: rozdíl mezi skupinou s nejnižší a nejvyšší mírou hormonu se lišil v rozmezí od dvou do pěti procent.

To je v nelítostném konkurenčním prostředí vrcholového sportu rozdíl mezi „obyčejnou“ účastnicí mistrovství světa a jeho vítězkou. U kladivářek se výkony lišily o propastné tři metry, na zmiňované osmistovce zase běžkyně s vyššími údaji testosteronu dosahovaly o více než dvě vteřiny rychlejších časů. A rozdíly u atletek s nejvyššími hodnotami hormonu se šplhají ještě podstatně výše.

Situaci podrobně monitoruje Mezinárodní atletická federace (IAAF), která v minulosti k odlišení mužských a ženských sportovců používala tzv. sex-testy (na vzorku ze slin nebo vlasů se určovala přítomnost chromozomu Y). Avšak tato metoda nebyla zcela průkazná a jedna ze závodnic ji úspěšně napadla s tím, že její tělo testosteron nedokáže vstřebávat a nedá se tak mluvit o výkonnostní výhodě. A tak bylo zavedeno tzv. pravidlo hladiny povoleného testosteronu.

Závodnice, jejichž hladina testosteronu leží nad stanovenou hranicí, musely nastoupit hormonální léčbu, případně podstoupit operaci, jinak nebyly k soutěžím připuštěny. Tato metoda byla zavedena v roce 2010 po prvním světovém titulu Semenya. Je jistě zajímavé sledovat, jak se potom měnily výkony jihoafrické běžkyně. Přestože dokázala získat olympijské zlato (2012), její časy se zdaleka nepřiblížily těm dřívějším a na jeden ze šampionátů se nedokázala dokonce ani kvalifikovat.

Nelze opomenout etický rozměr takového pravidla, které fakticky nařizuje závodnicím s určitými vrozenými dispozicemi, aby podstoupily hormonální léčbu. V případě, že by odmítly, se pro ně zavírá cesta k vrcholovému závodění a de facto tedy způsobu jejich obživy. Právě to byl jeden z argumentů, se kterým u mezinárodní sportovní arbitráže uspěla jedna z atletek. Dalším bodem jejího vystoupení před nejvyšší soudní instancí v profesionálním sportu byla skutečnost, že v kategorii mužů žádné pravidlo ohledně množství testosteronu neexistuje a podle evropského práva je tedy diskriminačním.

Reakce soupeřek

Od roku 2015 tak žádné omezení pro Semenyaovou a další intersexuální atletky neexistuje (na podzim by ale mělo padnout rozhodnutí o možném obnovení zmiňované hranice). Mnohé soupeřky to kritizují a mnohdy jen s potížemi skrývají své rozhořčení. Například Britka Lynsey Sharpová po olympijské porážce v Riu v slzách líčila, jak nespravedlivá jsou současná pravidla a okázale Jihoafričanku v cíli ignorovala.

Svým pohledem na věc se netají ani některé české závodnice. „Je to hrozně nespravedlivé. Takovéhle holky se nemůžou porovnávat s normálními ženami,“ myslí si například dvojnásobná světová šampionka Zuzana Hejnová. Její dlouholetá reprezentační kolegyně Barbora Špotáková zachází ještě dále. „Každý laik u televize, když na ten běh kouká, tak si musí tlouct na čelo. Přece nejsme slepí,“ svěřila se se svými pochybnostmi České televizi.

Caster Semenya

Obě zcela pomíjí to, že jde o vrozenou zdravotní dispozici, za níž závodnice nenesou sebemenší odpovědnost. Co víc – když chtějí Špotáková se svými kolegyněmi mluvit o výhodách, jednu z nich můžeme vidět už jen v tom, zda závodnice vyrůstá pod vedením světového rekordmana a za podpory českého armádního sportu, anebo se narodí v chudé vesnici v Jihoafrické republice a celý život se musí vyrovnávat s posměšky, že s ní není něco v pořádku. Semenya může stokrát s úsměvem říkat, že se jí nevyžádaná pozornost nedotýká, i jí ale občas dojde trpělivost, jak ukázala tisková konference po jejím zatím posledním triumfu.

Nakonec možná přijdeme na to, že jde o stejný problém, nad nímž se už ve 30. letech roztrpčovali soupeři původem ostravské atletky Koubkové. Tehdy se mělo za to, že se jedná o muže-podvodníka, kterému tolik záleží na prestiži a slávě, že se neváhá převlékat za ženu. Výpovědní hodnotu má jistě i skutečnost, že se dosud nepodařilo najít byť jen jediného muže, který by se skutečně snažil tímto způsobem uspět.

I nyní se má za to, že Semenya a spol. podvádí, jen jiným způsobem. Problémem tu ale přece není podvádění, nýbrž biologické odlišnosti, s nimiž se nejen atletika, ale celý vrcholový sport ještě nedokázal naučit zacházet. Rozumět lze argumentům obou stran, jak ale naznačují postoje soupeřek jihoafrické běžkyně i názory uvnitř atletické komunity, k pochopení povede ještě daleká cesta.