Příští hru už dvanáct let snad tvořit nebudeme, říká autor Phonopolis Petr Filipovič

Phonopolis na první pohled zaujme výraznou papírovou stylizací a ručně působící animací, pod ní se ale skrývá i zádumčivý příběh o manipulaci, autoritě a odvaze rebelovat. Petr popisuje, jak se během let měnila nejen samotná hra, ale i představy autorského týmu, co vlastně znamená dělat videohry. A proč někdy nestačí jen dobrý nápad a výtvarný talent.

Velká část debaty se tak přirozeně stočí k rozdílům mezi filmovou animací a herním vývojem. Petr totiž společně s Evou Markovou a Otou Dostálem studovali animaci na UTB ve Zlíně a přiznává, že si proces tvorby her na začátku představovali trochu naivně. Zatímco film vede přesně nalinkovanou cestou, hra musí počítat s hráčskou invencí i určitou tendencí míjet autorský zájem. Právě interaktivita ale trojici na herním vývoji nakonec baví nejvíc, a tak ani přes dlouhý vývoj nemá v plánu od her zase zběhnout.

Jarda se během rozhovoru snaží zjistit, jak moc může člověka dlouhý vývoj psychicky semlít, ale i jaké inspirační zdroje Phonopolis formovaly – od starých animovaných filmů přes dystopickou literaturu až po melancholii, jakou oplývá specifický směr českých adventur. Šárku zase zajímá, jestli kartonový herní svět někde existuje i fyzicky a jaký má Petr po letech vztah k úrovni, která vznikala jako první prototyp, ale dokončovala se mezi posledními.

Dojde ale i na širší debatu o současné české herní scéně, o tom, proč podobně autorské projekty vznikají tak dlouho a jak složité je udržet si během let původní nadšení. A samozřejmě nechybí ani otázka, jestli Petrův příští projekt bude opět trvat tak dlouho.

Jak se rodilo Phonopolis? Co si Petr Filipovič odnesl z filmového světa do herního vývoje? A proč někdy naivita může být předností? Poslechněte si nový Quest o jedné z nejzajímavějších českých her posledních let.