Pro hendikepované jsou sociální sítě větší pomoc i past, k závislosti na nich jsou náchylnější

Sportovkyně s hendikepem
Sportovkyně s hendikepem

„Nejsou to technologie, jsou to lidi,“ odpovídá Petr Hubalovský na otázku, jaké technologie mu pomáhají v tom, aby měl kvalitnější život. Petr je na vozíku už šestnáct let. V centru Paraple v pražských Malešicích motivuje lidi s podobným osudem k tomu, aby na sobě pracovali. A sociální sítě jsou podle něj dobrým pomocníkem.

„Snažím se na Facebooku ukazovat, co všechno dělám. Ostatní pak vidí, že když to můžu dělat já, oni můžou taky.“ Na Petrově profilu ho můžete vidět s tenisovou raketou, na tanečním parketu nebo ve člunu.

V centru Paraple je sklad, který je plný sportovního náčiní, speciálně upravených kol nebo třeba lyží. „Snažíme se lidem po úrazu ukázat, že můžou dělat prakticky jakýkoliv sport. Pořádáme taky kurzy, ve kterých si to hendikepovaní můžou vyzkoušet, zjistit, co je baví, případně co by jim šlo. Velkým problémem jsou ale finance. Třeba pořizovací cena speciálně upraveného handbiku začíná někde na 180 tisících,“ říká Hubalovský.

Používání sociálních sítí ale přináší i rizika, jak připomíná ředitel centra Paraple David Lukeš. „Znám spoustu lidí na vozíku, kteří jsou permanentně online a tráví svůj volný čas na Facebooku. Hendikepovaní lidé jsou k závislosti na sociálních sítích náchylnější. Jsou náchylnější být závislí na čemkoliv, protože jsou odkázaní na pomoc druhých.“

Do centra Paraple nedávno dorazili odborníci, kteří se věnují virtuální realitě. „Spolupráce je teprve na začátku,“ říká Lukeš. „Dá se to ale využít k ovlivnění neuropatické bolesti, která nemá opodstatnění a které zatím nikdo nerozumí. Virtuální realita dokáže mozek zaměstnat jinak a člověk na bolest na chvíli zapomene.“

Virtuální realita

Vývoj technologií, které pomáhají zlepšovat kvalitu života hendikepovaným lidem, se v posledních letech výrazně posunul. „Teď už jde v podstatě ovládat celou domácnost z tabletu nebo mobilního telefonu. Lidi, kteří jsou úplně paralyzovaní, případně kteří nemají pohyb ani v rukou, dokážou hlasovým ovládáním nebo pomocí bradového ovládání obsluhovat vše kolem sebe,“ popisuje ředitel. 

Do budoucna dávají lidé na vozíku velkou naději vývoji robotiky. Rekonstrukce míchy, která by umožnila hendikepovaným lidem chodit, je podle Lukeše zatím nepravděpodobná. „Věříme tomu, že se vozíky budou dál vyvíjet. Dnes už se vyvíjí takové modely, které dokáží vyjet schodiště. Existují taky exoskeletony, tedy robotické nohy, ale to je stále ještě náročné. Cesta tu nicméně existuje.“

„Myslím, že velký prostor je ve vývoji aplikací pro vozíčkáře,“ doplňuje ředitele Petr Hubalovský. „Zlepšuje se ovládání pomocí očí nebo úst. Pro lidi s nejtěžším postižením jsou tyto technologie prakticky jediným možným kontaktem se světem. V současné době už hendikepovaní můžou i řídit auto.“

Mají sociální sítě negativní vliv na vztahy, které navazují hendikepovaní? A proč to mají kluci na vozíku jednodušší než holky? Dozvíte se v reportáži.