Problém nejsou "sekty", ale špatná komunikace, říká religionista a psychoterapeut v Hergot!u
Zdeněk Vojtíšek je v prostředí lidí, kteří se o náboženství zajímají, poměrně dobře znám jako religionista a odborník na nová náboženská hnutí – nebo „sekty“ – který se v prostředí alternativních a menšinových náboženství v České republice orientuje více než skvěle. Tuto problematiku nezkoumá od stolu, ale jeho práce je založena na přímé účasti na setkáních daných skupin, a skutečném dialogu s vyznavači a vyznavačkami nejrůznějších věr.
Méně známou a viditelnou činností Zdeňka Vojtíška je ale psychoterapie rogeriánského směru. S religionistikou a zájmem o nová náboženská hnutí ovšem v jeho případě i toto úzce souvisí. Vše začalo, když si Zdeněk Vojtíšek uvědomil, že existuje skupina bezradných a často zoufalých lidí, jejichž děti (případně rodiče, sourozenci nebo jiní blízcí lidé) vstupují do nových náboženských hnutí. Vojtíšek zdůrazňuje, že na příslušnosti k novému náboženskému hnutí rozhodně není nic špatného – v případech, kdy se na něj obracejí blízcí daného člověka s takovým problémem, jde většinou o důsledek problémů ve vzájemném vztahu a špatné komunikace. Jako řešení Vojtíšek nabízí bezpodmínečné přijetí, skutečný zájem o druhého člověka (včetně jeho spirituality, jakkoli nám třeba může být vzdálená) a otevřenost v oblasti vlastních emocích. „Je důležité přijít se srdcem na dlani,“ říká Vojtíšek. „Racionální argumenty o hnutích nebo jejich vůdčích osobnostech ničemu nepřispějí. Důležitější je umět říct: ‚na mě to působí takhle‘, ‚já to prožívám takhle‘.“
Kromě klientů a klientek s blízkým člověkem v novém náboženském hnutí Zdeňka Vojtíška navštěvují i lidé, kteří si nevědí rady s vlastní zkušeností a třeba přemýšlejí o tom, že by hnutí, jehož jsou členy, chtěli opustit. Zdeněk Vojtíšek ale svoje průvodcovství v takových situacích nechápe jako potřebu dát danému člověku návod, co má dělat, ale spíš pomoc ujasnit si vlastní pocity a myšlenky. Pomohl tak někomu z jednoho hnutí odejít, zatímco jiný klient si s Vojtíškovou pomocí uvědomil, že ve svém společenství chce přes dílčí napětí zůstat.
Zdeněk Vojtíšek především zásadně odmítá představu, že náboženská hnutí jako taková jsou prostředí, ze kterého by bylo nutné lidi automaticky „zachraňovat“. Příčiny problémů jsou zpravidla jinde, i když samozřejmě jsou případy, kdy se v malých náboženských společenstvích dějí špatné věci nebo třeba fungují příliš autoritářsky. Nejdůležitější je ale podle Vojtíška naprostá akceptace druhého a prostor pro to, aby si sám dokázal dát dohromady, co chce.
Zajímá vás víc? Pusťte si celý pořad!
