Projekt Death Lab chce z mrtvých dělat světlo a nechávat je mezi živými

29. květen 2017

Města patří nejenom živým, ale také mrtvým. I těm v nich kolikrát začíná být těsno. Ve velkých světových metropolích začíná být nouze o místo, kam důstojně ukládat ostatky zemřelých. Pomoci vyřešit tento problém se dnes snaží mnoho projektů, jedním z nich je Death Lab, který chce smrt vrátit do veřejného prostoru.

Každý rok zemře na planetě zhruba 55 milionů lidí, developeři a projektanti s nimi ve městech ale příliš nepočítají. Stovky let staré městské hřbitovy, často umístěné na ikonických místech, jsou pro své provozovatele málo výnosné, a tak je nerozšiřují. Možnost nechat se pohřbít ve svém městě se tak začíná stávat podobným luxusem, jako v něm bydlet. Projekt s poněkud morbidním názvem Death Lab Kolumbijské univerzity chce nejenom změnit způsob, jakým města mrtvé ukládají, ale také jak o nich uvažují.

Problém s přeplněností tradičních hřbitovů a hledáním alternativ, které by ho pomohly vyřešit, nemají jenom ve Spojených státech. V jihovýchodní Asii, kde je kremace přísnou kulturní normou, vedl nedostatek prostoru ke vzniku obrovských kolumbárií, ve kterých jsou tisíce uren uskladněny na jednom místě. Rodina zesnulého tak přijde ke kolumbáriu, přiloží identifikační kartu a systém vybere konkrétní urnu, kterou vloží do příslušné schránky, aby se rodina mohla setkat s ostatky zemřelého. Některé země jako například Německo, Singapur nebo Belgie v nedávné době zavedly tzv. hrobní recyklaci. Nabízejí veřejné hroby zdarma na prvních dvacet let, po kterých má rodina možnost dál platit za jejich udržování, a to často v podobě „nájemného“. Pokud rodina nezaplatí, je do hrobu uložen jiný zesnulý.

„Když jednou začnete přemýšlet o americkém systému pohřbívání, první, co vás praští do obličeje, je logistický problém, o kterém se vůbec nemluví. Všechny hřbitovy v New Yorku mají dohromady plochu pěti Central Parků. Je to ohromný prostor. A je víceméně plný,“ říká architektka a ředitelka projektu Karla Rothstein. Nahradit ho podle ní má systém, ve kterém se hroby zemřelých stanou přirozenou součástí světových metropolí.

Death Lab chce vytvořit Park souhvězdí, pietní prostor, kde budou zesnulí uloženi do nádoby zavěšené na pylonu. Ta díky energii z biomasy rozkládajícího se těla vytváří světlo. Projekt tak nepřímo navazuje na projekt Urban Death, o němž jsme podrobněji psali už dříve.

Projekt, který se velmi brzy může stát součástí amerických měst, reaguje na omezení městského prostoru, potřeby ekologičtějšího pohřbívání a také na konec existence naší virtuální identity. Každá z „lamp“ má obsahovat také individuální data týkající se zesnulého.

Konstrukce parku by podle jeho tvůrců měla mít podobu kruhu. Ten zosobňuje kruhový model Kübler-Rossové, tedy proces vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka. Jedinec v něm prochází pěti fázemi od popírání možnosti smrti přes hněv a depresi ke konečnému smíření. Kruh je také analogií ročního cyklu – rok od ztráty blízkého člověka začne lampa ztlumovat svoji záři a symbolizuje tak přesun od truchlení k opětovnému návratu do života.

V plánech projektu se počítá se zavěšením nádob přímo do prostoru města, čímž by vznikl pomník mrtvým neoddělený od žijící společnosti. Projekt je v současnosti ve fázi testování. Rothstein tvrdí, že je třeba začít pomalými kroky, které by veřejnost přesvědčily o vhodnosti tohoto řešení. „Myslím, že rozhodnutí, která činíme o svých mrtvých, reflektují charakter nás živých,“ uzavírá Rothstein.

autor: Dominik Čech
Spustit audio