Projekty pro chudé jsou dnes trendy, architektura je služba lidem, říká architekt Raul Pantaleo

8. listopad 2018
Raul Pantaleo

„Architektura má být sociální. Odtrhla se ale od potřeb normálních lidí a stala se záležitostí velkých investic,“ tvrdí známý italský architekt Raul Pantaleo. Se svými kolegy se už 25 let věnuje architektuře pro ty nejchudší, pracuje ve válečných zónách i v evropských metropolích. V rozhovoru vysvětluje, proč by architekti měli být aktivisty a proč jsou hranice a národní státy passé. 

Raul Pantaleo je člen studia TAMassociati, se kterým pracoval například v Súdánu, Sieře Leone, Nikaragui či Středoafrické republice. Často spolupracují na sociálních a humanitárních projektech. Studio získalo mnoho prestižních architektonických ocenění a vystavovalo například na benátském bienále architektury.

 

Často působíte v takzvaném třetím světě, liší se nějak vaše práce v rozvojových zemích od práce v Evropě? Jak vznikají vaše projekty ve společenstvích, která jsou nám často hodně kulturně vzdálená?  

Pro mě není žádný rozdíl pracovat v Africe, v Evropě nebo Asii. Existují samozřejmě kulturní rozdíly, které musíte vzít v potaz. Například když jsme projektovali porodnici v Afganistanu, tak tam musela být ženská a mužská část. Náš přístup je ale vždy úplně stejný. Naše projekty jsou v podstatě komunitní, participační proces je pro nás skutečně zásadní. Nebereme to tak, že my navrhujeme projekt, to projekt se navrhuje sám. Přijedete na místo, mluvíte s lidmi, sestavíte dobrý tým. Musíte najít lidi, kteří skutečně porozumí potřebám daného projektu. Vy jste jako dirigent, snažíte se dát dohromady všechny informace, dát jim nějakou formu a přidat trochu poezie a fantazie.

Porodnice v Afgánistánu navržená architektonickým studiem TAMassociati

Pokud skutečně navrhujete pro lidi, oni to cítí, nehledě na kulturu. Samozřejmě že když jsme stavěli třeba nemocnici v Súdánu, tak jsem měl obavy z úplně odlišného jazyka, kultury i klimatu, ale nakonec jsem zjistil, že je mnohem více toho, co nás spojuje, než rozděluje. Všichni chtějí žít na pěkném místě, s dostatkem světla, příjemnou teplotou, barvami, v dobrém prostoru, v zeleni. A stačí vlastně jen velmi málo k tomu, aby takové příjemné místo vzniklo. 

Jaké projekty navrhujete v Evropě? Potřebuje Evropa sociální architekturu?

V Evropě pracujeme hlavně v Itálii. Vyhledáváme místa, která jsou nějakým způsobem v krizi, a snažíme se najít řešení. Může se to týkat uprchlické problematiky, chudoby, ale řešíme také téma alternativní ekonomiky. Nepracujeme jen v chudých oblastech. Navrhli jsme třeba budovu banky, která se snaží provozovat bankovnictví etickým způsobem, dělali jsme i nějaké projekty pro fairtradové společnosti. S našimi klienty – i když tohle slovo nemám rád, protože jsou to spíš naši přátelé – se vždy snažíme společnost změnit k lepšímu.

Já osobně se stále vracím k Všeobecné deklaraci lidských práv. Pokládám si ji na stůl, když pracuju, protože to byl kolektivní, možná úplně největší sen o lepší budoucnosti, který na světě vznikl. V dnešních těžkých časech bychom se k němu měli obrátit zpět, stejně jako ke snu o sjednocené Evropě. Vůbec si nedokážu představit, že bychom se vrátili zpátky k hranicím a národům, to je totální šílenství.

Měli by se tedy architekti víc zabývat politikou a řešit aktuální politické a společenské problémy?

Jsme v první řadě občané a teprve pak architekti. Všichni v našem studiu jsme především aktivisté, čili aktivní občané, kteří se snaží bojovat proti chudobě a ničení životního prostředí. Snažíme se být politicky aktivní, protože architektura je politická věc. Vždy říkám studentům: „Buďte především občané, ne architekti. Chci, aby z vás vyrostli uvědomělí občané, kteří mají silné povědomí o tom, kdo jsme a jaká je naše historie, na kterou tak často zapomínáme.“ Zapomínáme na utrpení, kterým si Evropa prošla, a nedochází nám, jak dobře si většina z nás žije. Když pracuju v Africe nebo v Asii, tak si vždy uvědomím, že jsme zapomněli, co to znamená válka, utrpení a chudoba. Ale to všechno číhá za rohem, prožívali jsme to samé, je to jen 60 let nazpět.

Ochranný přístřešek Královských lázní v Meore v Súdánu

Člověk by měl svou prací sloužit společnosti. Nemusíte být architekt, můžete být třeba instalatér. Důležité je trvat na hodnotách, kterých jsme dosáhli, na tom, že evropská společnost dosáhla nejvyšší úrovně v lidské historii ve vzdělání nebo všeobecné zdravotní péči. Máme samozřejmě velké problémy, ale obecně to platí. Měli bychom bojovat, aby tohle všechno zůstalo v Evropě zachováno.

„Velcí umělci navrhují velké projekty, ale tihle lidé navrhují 0,1 % procenta reality. A co s tím zbytkem, s těmi 99,9 %?“ Poslechněte si celý rozhovor s architektem Raulem Pantaleem.

Spustit audio

Související