Prolomit vlny: Bezradné hledání zachránce nebude úspěšné

03513518.jpeg
03513518.jpeg

Státní svátky většinou vynikají neobyčejnou přehledností. Potvrzují správný pohled na dějiny a aplikují ho na současnost. Možná se liší mírou nadšení, kterou ve společnosti rozněcují, ale v podstatě jsou všechny sváteční dny velmi podobné – představují bezproblémové přihlášení se ke statu quo. Sedmnáctý listopad ale svou přehlednost definitivně ztratil. Stejně jako ji ztratila realita, v níž dnes žijeme.

Loňské oslavy na pražském Albertově byly sice pro mnohé šokující, ale přitom docela jednoduše pochopitelné. Zlotřilý prezident si ukradl tradiční studentské místo, aby se před svými věrnými ukázal bok po boku s výkvětem českého národovectví. Anebo tam taky stál hrdina proti elitám s hrstkou statečných v odboji. Záleželo na úhlu pohledu. Ale jestliže vidět Zemana s Konvičkou na jednom pódiu zapůsobilo na českou veřejnost jako magnet, letos sedmnáctý listopad žádnou takovou událost nenabídnul. A přitom o emoce nebyla nouze. Sešli se odpůrci pražské kavárny. Neonacisté se rozhodli podupat ulice pražského židovského města, nakonec byli odkloněni a alespoň si s Ortelem zazpívali písně s příznačnými názvy Marnost, Svině a Mešita. Pochodu národovců se postavili antifašisté. Jiní si přišli říct „díky, že můžem“ na Národní třídu. A další a další skupinky na různých místech v Praze i po celé republice volaly po svobodě, ale pro každého znamenala něco jiného.

Sedmnáctý listopad nás zastihl v době, kdy se na jednu stranu šedesát senátorů a poslanců setká s dalajlamou na odpor proti zbabělosti vlády, na straně druhé jen o čtyři poslance více předloží zákon, který by trestal kritiku prezidenta. Poslanec Jeroným Tejc nahlas a zcela vážně uvažuje o zásahu do Listiny základních práv a svobod, z níž chce nejlépe vypustit právo na azyl. Prorektor Univerzity Karlovy Aleš Gerloch se nechal slyšet, že by do ústavy zase rád vrátil pojem národa. A do toho všeho sílí obavy z nacionalismu a populismu v podobě vítězství Donalda Trumpa, úspěšného referenda o brexitu či geopolitických her Ruska a Číny. Nervozita a nepřehlednost pouličních projevů a manifestací jako by odrážely podrážděnost veřejnosti, která cítí, že brousí hranu demokracie, a není si jistá, na kterou stranu se překlopit.

03746172.jpeg

Nikdy nebylo slovo svoboda tak bezobsažné, a zároveň tak potřebné jako dnes. Šermují jím ti, kteří volají po návratu feudální nedotknutelnosti prezidenta, ale i sentimentální antikomunisté. Byl jsem v Brně na demonstraci, na níž jsem u některých studentských řečníků nabyl díky jejich projevům plným frází a bezradnosti obavu, že netuší, co si vlastně pod pojmem „svoboda“ představit. A tak je možná na čase zeptat se sami sebe: víme to?
Sedmnáctý listopad nám letos přinesl důležitou výstrahu. Spása nepřichází z ulic. A nepřijde ani z Poslanecké sněmovny. A už vůbec ne od prezidenta. Demokracie jako systém správy věcí veřejných založený na aktivní participaci všech znamená, že se nebudeme spoléhat na někoho nebo na něco, co bude hledat význam slova svoboda za nás. Ani to, že budeme věřit v sílu ulice. Na chodníku svoboda většinou jen tiše umírá pod botami davu. Jistě, někdy je třeba jasně říci, co chceme. Ale víme to teď?

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Nevíme vůbec nic. Jsme zmatení a bezradní, toužíme se přivinout k nějaké vzpomínce, myšlence nebo hrdinovi, který nás vysvobodí z této bláznivé doby plné protichůdných sil. Hledáme kompas, ale zapomněli jsme, že je v nás. A že může fungovat jen tehdy, pokud se pokusíme společně dešifrovat, kam ukazuje. A když společně, tak včetně těch, na které jinak zapomínáme či se jim vysmíváme. Okraje naší společnosti překypují marginalizovanými skupinami, mezi nimiž jsou často i naši domnělí nepřátelé. Bez toho, abychom je zapojili do hledání svobody, ji ale nikdy nenalezneme.

03745807.jpeg