Prolomit vlny: Buřiči z Brna dupou po pražské modle

02969184.jpeg
02969184.jpeg

Český divadelní svět zažil s letošní začínající sezonou poměrně zásadní změny. Kromě toho, že má naše největší scéna konečně ředitele, který – doufejme – v křesle ještě pár měsíců vydrží, proměnilo se i vedení veledůležitého pražského Divadla Na zábradlí. Do jeho řízení se odvážně pustil bývalý šéf brněnské Reduty Petr Štědroň, s sebou si přivedl dramaturgyni Doru Viceníkovou, režiséra Jana Mikuláška a několik herců. A že hodlá věcmi opravdu řádně zatřást, dokázal hned zkraje.

Brňáci se vší slávou vtrhli do Prahy a myslí si, že jim oddaně padne k nohám. Neštítili se strhnout emblém z průčelí našeho divadelního svatostánku a zadupat ho do prachu Anenského náměstí. Podobné hysterické reakce rozduněly pracovny takzvané odborné veřejnosti poté, co nové vedení Divadla Na zábradlí představilo svůj vizuál. Nejvíc se Petr Štědroň se svým týmem provinil tím, že si dovolil vyměnit odvěké logo Libora Fáry, které Zábradlím provedlo takové osobnosti, jako byli Evald Schorm, Jan Grossman nebo Petr Lébl.

Zároveň ale dal Štědroň zběsilým obráncům kulturního dědictví sám do ruky přímo kulomet. Vyjádřil se totiž, že by rád navázal právě na zmíněné pány a rozvíjel jejich odkaz. Takový záměr opravdu trošku škobrtá přes bleskově provedené změny toho, čím se divadlo půlstoletí prezentovalo. Ale není logo nakonec jenom logo? Vážně má tolik významů, kolik je mu v téhle debatě přisuzováno, nebo celá diskuse vznikla z úplně jiných důvodů? Jedna možnost je směšnější než druhá.

02969185.jpeg

Kritici se poslední léta o směřování Divadla Na zábradlí nevyjadřovali zrovna pochvalně. Když přišla výraznější změna, křičí zase, že by se nové vedení vlastně nemělo pouštět do žádných větších akcí. Jenže výměna loga, přiznejme si, zas tak velkou akci nutně neprorokuje. Dost možná k ní vedla prostá snaha udělat z domečku na Anenském náměstí trochu modernější divadlo. Pomineme-li, že ani nové logo není žádný vrchol současného grafického umění, dá se tahle snaha pochopit.

A nakonec se dá i ocenit. Copak vážně potřebujeme všechny ty lucerničky a rozverně pruhované stěny jen proto, že by ty stěny mohly vyprávět o legendách? Nedělejme z divadla konzervu a buďme rádi, že to nemají v plánu ani drzí Brňáci. Ti, co přijdou po nich, to nenápadité zet v kroužku stejně zase změní a nikoho to už pálit nebude. Ostatně divadlo není McDonald, mluví za něj kvalita nabídky, ne svítící logo.