Prolomit vlny: Česká smrková republika. Monokultura smrčin odráží monokulturu myšlení

Rozpad smrkových lesů na severní Moravě
Rozpad smrkových lesů na severní Moravě

Smrkové lesy jsme si nasázeli už před desítkami let, za minulého režimu, ačkoliv se tak dělo podle tvrdé kapitalistické logiky, která velí dosahovat co největšího zisku. Proč jsme za ta léta, kdy jsme o problému zvaném kůrovec věděli, nebyli schopní situaci zvrátit? Prý nebyla „společenská objednávka“.

Získat povolení ke vjezdu do posledních zbytků lesů v Jeseníkách, kde jsem před pár dny natáčel o tamní kůrovcové kalamitě, nebyl žádný problém. Tady nemá cenu nic tajit, rychle postupující lysiny jsou vidět ze všech stran. Lesníci taky spoléhají na to, že už je k ničemu zkoumat, kdo může za hody, které si tu kůrovci uspořádali. 

Kalamita je na postupu v Beskydech a kůrovcový krmáš má údajně pokračovat na Vysočině. Jestli za to mohou už prvorepublikoví lesníci, nebo ti pováleční či normalizační, je dneska dobré leda do učebnic lesnické historie. Naše smrková republika tvoří na velké kůrovcové hostině podlouhlý bohatě naložený stůl a ani hbité technologie harvestorů, které zpracují strom, než by jeden řekl kůrovec, to nedokáží včas zarazit.

Skládka kůrovcového dřeva u svahu poblíž Nových Heřminov

Napadené lesy nevznikly ani před minulými ani před předminulými volbami, byly nasázeny před desítkami let, kdy se věřilo, že výhradně smrková, jednodruhová plantáž je nejproduktivnější, nejefektivnější, nejpřehlednější a ona zpeněžitelná hmota se v nich dá nejlépe spočítat a plánovat. Však taky ano. Akorát do doby, než přijdou nezvaní hosté, kteří jsou natolik skromní, že si vystačí s pokrmem jednoho druhu a nechají po sobě talíř, na němž nezbyde ani soustíčko. Proti tomu je i harvestor dětskou hračkou bláhových lidí.

Tváří v tvář kopcům plešatým jak kdysi hlavy komunistických funkcionářů se dnes lesníkům, lesním hospodářům a správcům těžko pokračuje v rétorice velebící staré smrkové pořádky. Když v Jeseníkách o kůrovcové kalamitě natáčím, pyšně mě vedou na místa, kde je smrků maličko, zato vedle nich raší břízky, jedličky, modřínky, boučky, doubky. Ano, těmito zdrobnělinami se nad nimi rozplývají a kynou – tenhle si natočte, tenhle taky, tak to má vypadat, z toho máme radost a takhle teď pojedeme všude. Rozmanitost je cesta budoucnosti! 

Tři dekády po revoluci lesníci, jejich náměstci a PR zástupci během pár měsíců hovoří jako letití lesní aktivisté a ekologové, s nimiž se o smrkových monokulturách vedly líté spory, a když nebylo zbytí, kolikrát i soudní. Jen musela přijít prý největší kalamita od dob Marie Terezie, aby se protivné názorové proudy stekly do jedné řeky nesoucí druhovou rozmanitost a přestaly se vysazovat přehledné řádky smrků.

Nemůžu se neptat, proč letité volání, přesvědčování, argumentování i nátlak ochránců, leckdy i lesnických odborníků, vyslyšeno nebylo a musel hlasitě promluvit kůrovec. Na všech stranách uprostřed jesenických holin se ozývá podobná odpověď: „Nebyla společenská objednávka. Neproběhla společenská diskuse o tom, jaké lesy chceme mít a jaké mají mít funkce.“ Lesní hospodáři ovšem žádnou nevyvolali, politici už vůbec ne. Zisk z efektivní celorepublikové smrkové plantáže se hodil.

koruny uschlých smrků

Lesníci horečnatě hledají, jak přetvářet naše lesy tak, aby se obrovskou holinou nestala nakonec valná část naší země. Opět se ale žádná diskuse o tom, jaké lesy a proč bychom měli chtít, ani přijímání společenské objednávky nekoná. Tudíž bychom i my stejně horečnatě měli hledat cesty, jak onu společenskou objednávku vznášet a jak celospolečenskou diskusi uspořádat. Volby, odborné kampaně aktivistů a ekologů, petice a lobbing evidentně nestačily. Nezbývá než vyrážet do lesů přímo za lesníky. Dialog se společností tady chyběl především.

Proč se k jednoduchému řešení – sázení smíšených lesů – nepřistoupilo už dávno? Poslechněte si audio verzi glosy Iva Bystřičana.

Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.

Spustit audio
autor: Ivo Bystřičan

Související