Prolomit vlny: Duchcov zbourá historicky cenné nádraží. Které bude další?
„Zastupitelstvo města Duchcova schvaluje demolici objektu bývalého nádraží, č. p. 309/5, náměstí Legií, Duchcov. Dále souhlasí se zpracováním projektové dokumentace bouracích prací, s podáním žádosti o dotaci na demolici a s vypracováním projektové dokumentace na parkovou úpravu ve vytvořeném prostoru.“ Tolik zápis ze zasedání zastupitelstva, které na začátku února rozhodlo o tom, že své město definitivně připraví o jedinečnou kulturní památku.
Duchcovské nádraží už původnímu účelu dávno neslouží, jen čas od času sem zajížděly nákladní vlaky. Zůstala tu však budova z roku 1873, jedna z nejstarších v kraji. K paměti místa patří i to, že se tu v roce 1881 uskutečnil první telefonní hovor v Čechách a u nedalekého duchcovského viaduktu prvorepublikové četnictvo při potyčce zastřelilo čtyři dělníky demonstrující proti snižování mezd.
Zchátralou, ale památkově chráněnou budovu město koupilo v roce 2012 od Správy železniční dopravní cesty a hledalo pro ni prostředky a využití. Jenže mezitím se Duchcov nechvalně proslavil protiromskými pochody a novou koalicí ČSSD a KSČM s neonacistickou Dělnickou stranou. Pod jejím vedením město dosáhlo toho, aby byla památková ochrana z nádražní budovy sejmuta – a teď hledá peníze na demolici.
I kdyby místní spolek pro záchranu nádraží neuspěl a stavba by šla k zemi, Duchcov bude dál žít svým životem a potácet se ve svých sociálních problémech. Jen bude opět o něco méně zajímavým místem. Problém ovšem je, že jde o jednu nádražní budovu z mnoha.
Bourání cenných nádraží má u nás totiž slušnou tradici. Případ pražského Těšnova, který v osmdesátých letech padl za oběť silniční magistrále, je slavný, ale nikoli jediný. V poslední době po protestech veřejnosti unikly demolici budovy v Ústí nad Orlicí, Havířově nebo na nákladovém nádraží Žižkov, ale mnohé další nenávratně zmizely nebo jsou v ohrožení.
Nejde přitom o to, staromilsky bránit každou cihlu. Jenže o tom, co vůbec chceme zachovávat, nemáme žádnou ucelenou představu – natožpak koncepci. Dá se pochopit, že Správa železniční dopravní cesty nechce udržovat budovy, které už nepotřebuje. Stejně jako to, že obce stará nádraží koupí nebo chtějí koupit, ale opravu nemají z čeho zaplatit. Pak ovšem stačí, aby se změnila vládnoucí koalice nebo aby přišel movitý developer, a památka jde k zemi. Když se podíváme, jak rychle v Praze i celé republice mizí industriální památky, například staré textilky, jsou obavy o osud staničních budov zcela namístě.
Železnice je výrazný prvek kulturního dědictví a zároveň systém, který prochází vlastně nepřetržitou přestavbou. To, co bouráme, a to, co stavíme, jsou dvě strany téže mince.
Nejspíš není náhoda, že každoroční soutěž o „nejkrásnější nádraží“ vyhrávají výhradně staré budovy. Nových nádraží sice vzniká málo, nicméně většinou jsou to nepřívětivé betonové prostory, kde nemáte chuť vypít ani kafe z automatu, jako třeba v pražské Hostivaři.
Ať už jsou na vině přísná dotační pravidla, technologické normy, nebo technokratický přístup projektantů, pravda je taková, že dnes neumíme postavit nádraží, kde by se nám líbilo. Snad jenom nová výpravní budova v České Lípě naznačuje, že by nemuselo být tak zle. Příliš bych se ovšem nedivil, kdyby příští generace bouraly naše současná nádraží bez váhání a bez protestů.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
