Prolomit vlny: Kdo pečuje o pečující? Aneb emoční práce je taky práce a sakra náročná

2. září 2016

Na to, jak je péče o blízké osoby klíčová pro fungování celé společnosti, je to téma v České republice stále jen málo diskutované, zkoumané a řešené. Ať už jde o rodiče vychovávající děti nebo kohokoliv, kdo se stará o své postižené, nemocné nebo staré příbuzné či blízké, převládá mezi námi představa, že se jedná o záležitost jednotlivého člověka, případně rodiny.

Přitom péče o ostatní přináší tolik úskalí a problémů, se kterými mají zkušenost lidé napříč celou společností, že je logické a spravedlivé dívat se na ni také systémově. Systém, především stát, se pochopitelně snaží do určité míry různé formy péče podporovat. Ať jsou to sociální dávky, tedy finanční výpomoc, nebo aktivity zařízení, která se samotnou péčí buď pomohou, nebo alespoň radí či lobbují za zlepšení legislativy a šíření osvěty.

Drtivá většina společenských nástrojů, které mají pečujícím pomáhat, se soustředí na vnější, fyzickou stránku věci. Zajistit opečovávanému bydlení, jídlo, cestu k lékaři, volnočasové aktivity. Nakoupit, nakrmit, přebalit, pomoci s hygienou. Péče o blízké má ale také psychickou či emoční dimenzi. To je oblast, o níž se nemluví skoro vůbec. Málokoho zajímá, jak se pečující cítí a jak ho péče o ostatní ovlivňuje a vyčerpává.

Máme doma babičku, které je přes osmdesát let. Fyzicky je na tom poměrně dobře, normálně se pohybuje, v bytě se dokáže o většinu svých věcí postarat. Ale kvůli úzkostem už více než dva roky nevychází z domu. Nákupy zařídíme, ale například k lékaři ji nedostaneme. Raději nechá zdravotní problém dojít do stádia, kdy je třeba zavolat sanitku, než aby jej řešila včas.

03697219.jpeg

Babiččin psychický a mentální stav se v některých ohledech rychle zhoršuje. Vypráví nám do detailů, jak se žilo za války, ale už neví, že jsem jí před dvaceti minutami volala. Začíná mít problémy s jednoduchými úkony, a když si nedokáže poradit, dostává panické záchvaty a úzkosti, sedí, kouká do zdi a přemýšlí o konci světa. Například pouštění televize řešíme poslední dobou třeba pětkrát týdně. Přestože má na papírku napsaný jednoduchý návod, často pomačká na ovladači různá tlačítka a televize pak nefunguje. Pak nám babička hystericky volá a někdo za ní musí vyrazit a televizi spravit.

Babička si také v přímém přenosu vytváří falešné vzpomínky. Poslední dobou se dohadujeme kvůli její hygieně. Sama se nevykoupe, nepřevleče, neuklízí. Když ji k tomu ale přemlouváme, tvrdí, že se myla, že má čisté oblečení, že zametla. Nejdřív jsem si myslela, že nám to jen nalhává, aby od nás měla pokoj, ale pak jsem vypozorovala, že ona tomu skutečně věří. Pro její mozek je snazší vytvořit si falešnou vzpomínku, než čelit tomu, že by musela do vany nebo se převléknout.

Tyto situace a drobné dohady se odehrávají téměř každý den a ve většině případů je to pořád to samé dokola. Takový režim vyžaduje z naší strany neuvěřitelné množství energie a trpělivosti. Babiččin stav nás trápí. Navíc nikdy nevíme, kdy zavolá s dalším problémem.

Jiná rovina náročnosti přichází s tím, že sledujeme odcházet blízkého člověka. Pamatujeme si ho jako silného, vitálního, rozumného a nezávislého jedince. Mámu babička vychovala, o mě s bratrem se dlouho starala. A nyní se díváme na to, jak se člověk pomalu rozpadá, jak se vytrácí jeho osobnost, a my s tím nemůžeme nic dělat.

02366339.jpeg

Podobnou zkušenost má velké množství lidí, ale v České republice se o tom zatím skoro vůbec nemluví. Naopak je tomu v řadě západoevropských zemí, kde média na náročnost tzv. „emotional labour“, čili emoční práce, upozorňují. Začínají se jí zabývat odborníci, především sociologové, kteří sledují, jak toto dříve nepovšimnuté úsilí ovlivňuje životy lidí. Kromě očividných a snáze popsatelných dopadů s sebou péče o blízké osoby nese další závažné důsledky, jako je méně osobního času a s tím související omezení na trhu práce a finanční ztráty. To všechno pak může ústit ve stav vyhoření či psychosomatická a psychiatrická onemocnění, která se mohou dostavit také dlouho poté, co péče skončí.

Važme si proto pečujících a oceňujme je – nejen jako jednotlivci a rodinní příslušníci, ale také jako společnost. Úsilí a práce pečujících by neměly být považovány za samozřejmost.

autor: Irena Buršová
Spustit audio