Prolomit vlny: Komplikovanost digitálního světa svádí k fetišizaci banalit

Přináší totiž nekonečný přístup k informacím, které může snadno publikovat kdokoli. Ne každý je ochoten trávit čas tam, kde mají tyto informace význam. Daleko snazší je přesunout se do oblastí, které důvěrně známe. Ke každodenní operativě.

Základní hodnotou postfaktické doby je totiž pocit. Svět hodnotí postfaktický člověk na škále „baví/nebaví“. Tato orientace vede k narcismu – pokud je středem vesmíru pocit, potom musím svět poměřovat sebou. Chci být – štíhlý, úspěšný, zdravý. Nebýt – úzkostný, pochybující, nudný. Chci mít – peníze, ženu, smysl – abych se cítil fajn.

Digitální detox Radia Wave: Utrhněte se z online řetězu, tolik informací nepotřebujeme

• Upravit
• Smazat

Úzkost, deprese, nízké sebevědomí, nespavost a ztráta pozornosti. Nadměrné používání digitálních technologií snižuje kvalitu života. Vzdát se jich ale nejde a nakonec to ani nechceme. Co všechno digitální přetížení způsobuje a jak se mu bránit? Tím se zabývá největší letošní projekt Radia Wave – Digitální detox.

Zaměření na sebe povýšilo každodenní operativu na hrdou extenzi vlastního já. Starost o domácnost se stává světonázorovým vyjádření – přikláním se k minimalismu, recyklaci, nebo skandinávskému designu? Mnozí lidé už, zdá se, nevaří proto, aby se najedli, ale aby měli dobrý pocit, že uvařili jídlo zdravé, nejlepší, nejvhodnější. Postfaktické posvěcení každodenní operativy jde však ještě dále: daleko důležitějšími než činnosti samotné se stávají fantazie o nich.

Fetišizace banality: V pasti dobrých pocitů

V našem psychickém světě existují důležité oblasti, jejichž kvalitní žití nevyžaduje hlubokou teoretickou znalost. Jsou vlastně banální. Stačí se v nich řídit selským rozumem a překonávat se. Jenže to se mnohdy nechce, protože obtížné konání nepřináší příjemný pocit.

Místo aby se nepříjemně omezil v jídle a dělal to dlouhodobě, vysvětlí si raději člověk s nadváhou, že ještě nepřišel na to, jak správně hubnout. Kdyby ano, byl by přece už dávno štíhlý. Mnozí lidé neumí dobře trávit kvalitní čas s dětmi nebo přáteli, a když se ukazuje, že to přináší problémy, začnou pátrat po vhodné „metodologii výchovy“ nebo „kurzech komunikace“. A tak hledají, stahují, klikají, lajkují. Baví se u vtipných a dobře napsaných knih, jsou dojati, jak to přednáška precizně vystihla. Jejich prostřednictvím zapalují naději, že zítra začnou jinak.

Četl jsem někomu přes rameno bestseller o tom, jak si doma uklidit. Listoval jsem třísestránkovými knihami o minimalismu. Místo aby se prostě omezili, kupují fandové ekologie knihy o „bezodpadovém životě“, které jen produkují další odpad.

Místo aby se nepříjemně omezil v jídle a dělal to dlouhodobě, vysvětlí si raději člověk s nadváhou, že ještě nepřišel na to, jak správně hubnout|foto:Robin Stickel,fotobanka Pexels,CC0 Public domain,©

Zábavný život ve virtuálním světě

Pokud se už člověk uvězněný v pasti postfaktické fantazie dotkne reality, pak jenom proto, aby z ní vytěžil vzkaz pro virtuální svět svého sociálního potvrzení. Zdá se, že někteří neběhají pro radost, ale aby ostatním zasdíleli svou trasu. Zážitek pro ně není zážitkem, dokud jej nezachytí na mobilní telefon a nepublikují na sociálních sítích. Jedině následný počet lajků potvrzuje jeho hodnotu.

Mysl jim zcela zaplní diskuze o veganství, prohledávání článků o produktivitě, srovnávání fitness náramků a žertovná videa o nevýchově nebo o vztazích. Uniká jím ale, že celá pozornost se plně přesouvá k tomuto fantazijnímu světu návodů, příběhů a statusů, protože je zábavnější než skutečná činnost.

V činnosti samotné by se totiž setkali s nejistotou, nepříjemností a obyčejností. Činnost vyžaduje trpělivost, toleranci, odolnost – a nic z toho není dobrý pocit. Činnost dokonce může ukázat, že adorované téma není až tak zcela zásadní – protože o smyslu života nerozhoduje, zda jíte pšenici, rodíte alternativně, nebo spíte na paletách. Proto mnozí raději zůstávají ve virtuálním světě, banalita se tam stává fetišem a život jen zajímavou inspirací obsahů pro sdílení na sociálních sítích.