Prolomit vlny: Na věku nezáleží. Syrský teenager může být traumatizovanější než batole
S trochou nadsázky by se o tom dalo mluvit jako o příkladu ageismu. Nad tříletými sirotky ze země poznamenané válkou bychom se ještě slitovat mohli. Na adolescenty už ale pozor. Tuhle kličku využívá premiér Andrej Babiš, když mírní svůj výrok „ani jednoho syrského sirotka“. Do veřejného diskursu tak znovu vnáší otázku: do jakého věku by se mělo uprchlíkům pomáhat a kdy už je nutno se bránit mladíkům s iPhony?
Na začátku je potřeba uznat, že plán lidovecké europoslankyně Michaely Šojdrové, podle kterého by Česko mělo dočasně přijmout padesátku syrských sirotků, má svá slepá místa. Alespoň v tom provedení, které už několikátým dnem popisuje skrze média veřejnosti. Části působí nedomyšleně. Půjde o předškolní děti, nebo teenagery? Kdo a kde přesně posoudí, zda mají na mezinárodní ochranu nárok? Ujmou se jich české rodiny, nebo půjdou do ústavní péče?
To jsou všechno otázky, na které je potřeba znát odpověď. Neumlčí sice diskutéry s názorem „ani jednoho uprchlíka“, do diskuze ale vnesou představu, jak by celá akce měla vypadat. Umenší se tak i prostor pro Babišovy facebookové námitky ve stylu: „Jsou to kluci mezi dvanácti a sedmnácti lety. Ví to lidi, kteří mi hned psali, že by si je rádi vzali k sobě domů?“
Faktem je i to, že spíše než slovo sirotek by se hodilo trochu krkolomné, ale fakticky správné označení děti, případně mladiství „bez doprovodu“. Někteří opouští své země, když už jim v nich nezůstal naživu nikdo z rodiny. Další o osudu svých blízkých v izolaci uprchlických táborů prostě nic neví.
Ani Babišův argument, že jde přece o teenagery, ale jeho postoj neospravedlňuje. Zprávy mezinárodních organizací pravidelně popisují, jak otřesné zážitky dětští migranti bez doprovodu prožívají. Někdy končí v rukou gangů, které je zneužívají k prostituci nebo v podstatě otrocké práci. Krize zažívají i v uprchlických táborech.
Aktuální příklad máme z konce letošního srpna a řeckých hotspotů, o nichž mluví i Šojdrová. „Situace se blíží kritickému bodu, když více jak sedm tisíc žadatelů o azyl a migrantů je narváno v přístřešcích pro dva tisíce lidí. Čtvrtina z nich jsou děti,“ popisuje organizace UNHCR situaci v táboře na ostrově Lesbos. A pokračuje: „Děti, včetně stovek chlapců a dívek bez doprovodu, jsou obzvlášť ohroženy“.
Prolomit vlny: Vypískat Zemana? Sprostá slova se hodí jen někdy, jinak jste za blbce
Prezident Miloš Zeman první školní den předstoupil před prvňáky. Cestou do třídy se mu postavila část rodičů s připnutým odznakem červených trenek. U tichého protestu ale nezůstalo a školní halou se neslo „fuj“ a „táhni“. Mají se lidé chovat tak, že se Zeman, ale i nedávno vypískaný Babiš budou bát vyjít na ulici?
Můžeme dodat vyjádření Lékařů bez hranic, kteří zaznamenávají „každý týden několik případů teenagerů, kteří se pokusili spáchat sebevraždu nebo si ublížit“. Jejich doporučení? „Je načase okamžitě přemístit ty nejzranitelnější do bezpečných míst v jiných evropských státech.“ Tedy nic o tom, že bychom se teď měli začít zamýšlet nad tím, jak bychom jim mohli pomoct v jejich zemích.
Snadno by se dalo pokračovat dalšími statistikami a výzkumy na téma, jak právě lidé na pokraji dospělosti mohou bojovat s dlouhodobými následky z traumatu války a opuštění domova.
Babiš prostě nemůže rozhodovat o tom, kde leží věková hranice, do které se smí ještě pomáhat. A nezáleží ani na tom, že veřejnosti lépe „prodáte“ přijmutí osiřelého batolete než traumatizovaného teenagera.
Proč je potřeba pomoci teenagerům, i když to neprodáte jako dobré PR? Poslechněte si i audio verzi příspěvku.
Komentáře v rubrice Prolomit vlny vyjadřují názory autora/autorky.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
