Prolomit vlny: Osvětim v nás
Před 70 lety otevřela Rudá armáda brány koncentračního tábora Osvětim-Březinka, místa, které se stalo synonymem masového vyvražďování. Bez zbytečných fanfár na účet Stalinových vojsk je pro mne 27. leden, Mezinárodní den památky obětí holocaustu, víc než jen pouhá kolonka v kalendáři.
Většina mých vrstevníků, tedy těch, kteří poprvé usedli do školních lavic někdy na začátku 90. let, byla s tématem holocaustu poprvé konfrontována na 2. stupni základní školy. Někteří díky televizním dokumentům, další v rámci rodinných návštěv muzeí či památníků a ti zbylí snad až při hodinách dějepisu.
V mém případě tomu bylo těsně před nástupem do první třídy. Tehdy mi děda začal vyprávět první útržkovité vzpomínky. Vyprávění o vyhrabávání nevybuchlých pum, práci v muničce nebo o útěku před ostrou střelbou tehdy zněla jako pořádně napínavá kovbojka. Trvalo však víc než deset let, než jsem si tyto krátké, poněkud nesouvislé příběhy spojila s širším historickým kontextem. Tehdy jsem již dobře věděla, že dědovo vyprávění nebyly kapitoly z dobrodružné knížky, ale vzpomínky na neuvěřitelný boj o holé přežití. Až o několik let později jsem si uvědomila, že jediné slovo „arbeitsfähig“ vyřčené na železniční rampě v Osvětimi bylo ve svém důsledku určující i pro moji vlastní existenci.
Vzpomínky na holocaust představovaly v naší rodině po dlouhá desetiletí tabu. Snad to bylo stále pociťované stigma židovství nebo určitá atmosféra strachu panující za minulého režimu, která bránila mému dědovi otevřeně mluvit o své minulosti. A tak jsem se na začátku 90. let stala první posluchačkou, která si celý tento příběh vyslechla.
Události holocaustu jsou pro mne historií, ale především pamětí. Jsou logickou osou historických příčin a následků, které znám z učebnic a odborných knih. Jsou však také sdílenými příběhy mé vlastní rodiny, vzpomínkami sousedů z mé čtvrti, svědectvím přeživších i zahynulých. Právě proto působí na mé emoce, ovlivňují mé postoje, hodnoty, mé současné i budoucí činy.
Vážím si vzpomínek pamětníků a uvědomuji si, že ve mně žije jejich největší obava, strach ze zapomnění. To, že se holocaust stane pouhou kapitolou v učebnicích a lidé s jejich tragickými osudy jen stránkami papíru, na které padá prach.
70 let po otevření bran Osvětimi už zbývá jen pár očitých svědků. Má generace patří mezi ty poslední, které se s nimi mohou osobně setkat, ptát se jich a přebírat jejich příběhy. To je důležitý úkol. Dokud bude existovat paměť, nebude se historie opakovat.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
