Prolomit vlny: Oživování veřejného prostoru jako cool hra

„Nevyřeší to chudobu, například. Ale to neznamená, že by se to nemělo dělat.“ Tak začíná komentář k nedávno vydané knize o taktickém urbanismu, opatřený fotkou kluka, který hraje v Montrealu na ulici na piano. I nápady jako piana nebo „veršomaty“ vychází ze stejného základu jako třeba guerillové zklidňování dopravy. Typ taktického urbanismu provozovaný Kobzou, který si ze sumy různých, po světě osvědčených nápadů vybírá líbivé projekty umisťované do atraktivních čtvrtí, nastoluje debatu, ve které se snadno zapomíná na to, že intervencemi do veřejného prostoru se lidé na mnoha místech snaží protestovat nebo upozorňovat na hlubší problémy ve správě měst.

Označení taktický urbanismus se začalo používat před několika lety. Poté co skupina amerických urbanistů vydala online příručku městských projektů a nápadů, jejíž aktualizovaná verze vyšla knižně pod názvem volně přeloženým jako Taktický urbanismus: Krátkodobé projekty pro dlouhodobou změnu. „Nevyřeší to bytovou krizi, která se týká našich nejatraktivnějších měst, ani to nespraví mosty, nezavede vysokorychlostní železnici a nezařídí vyšší platy státním zaměstnancům,“ komentuje význam slovního spojení jeden z autorů knihy Mike Lydon. Přesto chápe taktický urbanismus jako způsob, jakým se města mohou zásadně proměňovat. „Obzvlášť ve třetím světě. Jsou to zkrátka návody na to, jak věci dělat jednoduše, krok za krokem, kousek po kousku.“

Čtěte také: Bourání s organizátorem Ondřejem Kobzou

V rozvojových zemích, přelidněných metropolích Jižní Ameriky, nebo dokonce ve slumech taktický urbanismus kvete, protože jiné možnosti často nejsou. Výroba DIY jízdních řádů, organizování skupin sběračů odpadků nebo dobrovolnicky vytvořené ostrůvky čistých veřejných prostranství jsou logickou reakcí na zamoření měst dopravou nebo odpadem, problémy nedostatečně řešené shora. I v amerických městech nebo centrech západní Evropy se však taktický urbanismus nejčastěji chápe jako snaha upozornit na problémy, zpochybnit stávající zákony nebo představy o fungování měst a vyvolat postupnou změnu prostřednictvím dobrovolnictví a DIY přístupu.

Zavřená ulice v Montrealu jako protest proti automobilismu |foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International

Jedna z nejmasivnějších akcí, kterou trend taktického urbanismu vyvolal ve Spojených státech, je Park(ing) Day, protest proti automobilismu, který dusí městský život v amerických ulicích výrazněji než v Evropě. Na nespočetných městských parkovištích vznikají „parklety“, improvizované městské parky či veřejná prostranství, místa pouličních slavností nebo odpočinku. Poslední dobou vznikají parklety čím dál častěji během celého roku, nejen na Park(ing) Day. Průběžná událost Restaurant Day, která u nás občas vypadá jako slet gastronomicky uvědomělých lepších lidí v designovém oblečení, také původně vznikla jako protest party Finů proti paralyzujícím městským vyhláškám a příjmovým rozdílům. Festival jídla na ulici vznikl podle jeho zakladatelů proto, že jinou než pouliční vývařovnu v Helsinkách založíte, jen pokud se na léta dopředu zadlužíte a vyhovíte nespočtu nesmyslných nařízení. Zvyk stavit se místo do restaurace pro jídlo k někomu ze sousedství, kdo vaří doma ve velkém a dává vědět skrz mobilní aplikaci, nefunguje nejlépe v uměleckých čtvrtích nabitých kreativitou, ale v Řecku prostoupeném v jedné z nejhorších krizí potřebou šetřit.

Jedním z příkladů výrazné, stálé a nedaleké městské intervence je žilinský kulturní uzel Stanica Žilina-Záriečie, vytvořený divadelním spolkem, který kvůli nedostatku městského prostoru pro kulturu zabral prázdnou železniční stanici. Následně zvládl hned vedle postavit koncertní sál z beden od piva a slámy, jehož existenci nakonec místní politici povolili zlegalizovat i přesto, že nad ním zpočátku mírně řečeno kroutili hlavou.

Pořád to funguje jako zastávka a to je super, díky cestujícím tam člověk nikdy není sám,“ říká jeden z iniciátorů projektu Stanica Žilina Marek Adamov |foto: Creative Commons Attribution 3.0 Unported

Za taktický urbanismus se dá považovat i činnost umělce z Manchesteru, který kolem nebezpečných děr v silnicích kreslí velké penisy, aby dosáhl jejich opravy. A pak jsou tu Kobzovy klavíry a chystané náplavky.

Pro občanský život ve městě mohou mít svoji cenu. Mohou zafungovat jako injekce energie pro další projekty ve městech často unavených korupcí a konzervativním přístupem k rozvíjení veřejného prostoru. Nebo mohou mít podobný efekt jako institut Evropského hlavního města kultury, který projekty podporuje shora a často selhává v taktice, jak kulturu ve městech udržet i po vypršení titulu. Kobzovy nápady zkrátka mohou dopadnout různě, od projektů taktického urbanismu, jak jej popisuje Lydon, se každopádně liší zásadním způsobem.

Kavárník podniká s čímsi původně subverzním, možný společenský apel nahrazuje kýčovité okouzlení poetikou, která charakterizuje piana na ulicích nebo poesiomaty, a sám se postupně stává tváří českých intervencí do veřejného prostoru. Činnosti, která jinde bývá v rukou místních komunit. Ne celebrit. „Víc než chození na zastupitelstva – což je ovšem také potřeba – mě zajímají sexy záležitosti, jako piana ve veřejném prostoru či tančírna na nádraží. Že mají lidé svolení si s městem hrát,“ řekl Kobza při přebírání ceny za PR osobnost roku. Hrát si teď bude společně s nejznámějším parazitem české neoficiální kultury – Budvarem. Česká města získávají továrnu na nápady, která je do nich může sériově dodávat. Každý si hraje, jak se mu líbí, tahle hra ale začíná připomínat český showbyznys.

Čtěte také: Ondřej Kobza: Chci být mecenášem